Marie je fajn holka ze skvělé rodiny, vystudovala prestižní univerzitu v britském Nottinghamu a každý by si pomyslel, jak musí být šťastná – a ona nebyla. Od 13 let se léčí s depresemi. Říká tomu onemocnění duše a dlouho se nemohla srovnat s tím, jak se k němu přistupuje – když máte zlomenou nohu, nemůžete přece jít běhat. Neuděláte to ani v depresi, to ale nikdo nechápe.

Nějakým onemocněním duše přitom trpí každý čtvrtý z nás. Proto založila neziskovku  Nevypusť duši a propaguje péči o duševní zdraví – je to totiž potřeba úplně stejně jako péče o zdraví fyzické.

Bylo by dnes něco jinak, kdyby už tenkrát pro třináctiletou Marii existovala organizace jako Nevypusť duši?

V mém případě by to určitě nezvrátilo diagnózu, i když je dost možné, že bych díky tomu mnohem dřív věděla, na koho se mám obrátit. Spíš než mně by to vlastně asi hodně pomohlo mému okolí – lépe mě pochopit. A v důsledku toho bych se možná tenkrát měla líp.

I s tímhle nepochopením se snažíte bojovat – co se třeba o depresích šušká?

Mezi ty nejvíc zraňující mýty patří to, že deprese je jenom výmysl, lenost, slabá vůle a neschopnost se k něčemu dokopat. Jiné se šíří i prostřednictvím filmů a často se týkají těch nejzávažnějších duševních onemocnění. Tak například schizofrenie - lidé si myslí, že to znamená rozdvojenou osobnost, ale není to pravda.

Máte pocit, že se už ovzduší v české společnosti díky vaší práci zlepšuje?

Jsme malá organizace a na celou republiku zatím nedosáhneme. Ale když vezmu v potaz náš rozpočet a lidskou kapacitu, je ten dopad vážně obrovský! Určitě můžu říct, že kamkoliv přijdeme, necháváme za sebou slušně pobourané stereotypy. Na workshopy s sebou vždycky bereme reálného pacienta, který sdílí svůj příběh – máme vyzkoušené, že to funguje nejlíp. Díky příběhům dokážeme měnit nejen postoje lidí, ale hlavně jejich chování.

Studovala jste v Anglii – jaký máme vztah k duševním onemocněním ve srovnání s Brity?

Osobně jsem vždycky přišla do styku jen se zkresleným vzorkem společnosti. Z mnohých socio-psychiatrických výzkumů ale jednoznačně vyplývá, že v britské populaci je to stigma spojené s duševními onemocněními daleko nižší než u nás. Tak třeba na otázku, zda by pokračovali v přátelství s někým i po zjištění, že je duševně nemocný, daleko víc Britů odpoví, že ano. U nás je to bohužel naopak. Duševní zdraví také nepovažujeme za stejně důležité jako to fyzické.

Čím to je?

V Anglii existuje mnohem víc podobných iniciativ jako je Nevypusť duši a navíc vedou osvětové a preventivní kampaně už posledních dvacet let. My jsme začali fungovat před třemi lety a před námi tu bylo jen pár lokálních snah. K boomu máme ale ještě daleko.

 

Autorem ilustrace je Tom Zahrádka.

Zdá se, že lidí, kteří se potýkají s duševním problémem, přibývá. Je to snad další z civilizačních chorob?

Těžko říct, počet diagnóz roste, ale částečně to je určitě tím, že se častěji diagnostikují. Lidé se prostě přestávají stydět se přiznat a nebojí se nechat si pomoci. Je to snadnější než v době, kdy panovalo přesvědčení, že skončíte zavření v děsivém ústavu za městem. Žijeme v historicky asi nejvyšším blahobytu, já si ale myslím, že duše a mozek se neptají, jestli nám bylo historicky někdy hůř. To, že člověk prožije život bez kontaktu s válkou, ještě neznamená, že se u něj nemůže objevit třeba posttraumatická stresová porucha.

Na životním stylu to tedy nezávisí? Dnešní mladí se často cítí být součástí ztracené generace…

Ano, možná nárůst onemocnění souvisí s konkrétní mírou stresu, kterou je člověk schopen zvládnout, a je i možné, že ta míra se snižuje. Vinu můžou nést i v podstatě neomezené možnosti, které máme – přinášejí nám do života další rozhodovací paralýzy i typické neštěstí z toho, jestli jsme si vybrali správně, když se nám vůbec vybrat podaří. Doba se proměňuje, ale stejně tak se mění i problémy, které řešíme.

Tvrdíte, že o duševní zdraví se musíme starat. Jak na to, když to nevypadá tak jednoduše jako zajít si k zubaři?

Zkuste si vybrat z našich sedmi zásad zdravé psychohygieny. Dáváme je lidem jako inspiraci a k těm zubům to nemá tak daleko – stejně jako dostanete doporučení, že je důležité vybrat si dobrý kartáček, vyzkoušet různé tvrdosti a ochutnat víc zubních past, abyste našli, co vám vyhovuje. Zásadní je, že ať si vyberete cokoliv, je potřeba to používat. Málokdo zvládne dodržovat úplně všechny zásady. Sama v tom nejsem zrovna premiant. Je ale dobré vědět, že jste pro prevenci udělali maximum, i když ani svědomité čištění zubů samozřejmě není zárukou zubů bez kazu.

Na čem tedy psychohygiena stojí?

Kromě zdravého spánku, dostatku světla, pohybu, vypínání obrazovek a sociálních sítí na část dne, udržování zdravých vztahů nebo času jen na sebe je to i realistické očekávání od vlastních nálad. Na sociálních sítích často vidíme jen to pozitivní a máme pocit, že když to tak nemáme v reálném životě, něco je špatně. Přitom je úplně normální necítit se občas dobře – součástí psychohygieny je umět realisticky posoudit, jestli už to netrvá moc dlouho a není třeba lepší vyhledat pomoc.

 

Poslední zásadou je klást si dosažitelné cíle – není přitom cílem zapudit aspirace nebo velké sny, ale spíš nás motivovat, abychom do života zařazovali věci, které nám ukážou, že k tomu cíli jdeme správně. Pište si to-do listy, odškrtávejte, dělejte si radost.

 

Otvíráte v lidech příběhy, které jsou na první pohled skryté. Roste s tím i zodpovědnost?

Ohlasy jsou velké, lidé nám píšou a často si nás bohužel pletou s poradnou – to nejsme a někdy je to vážně náročné. Aby nás to nesemlelo, máme metody běžné pro pomáhající profese – zjednodušeně řečeno využíváme psychologa pro psychology. Není lehké denně se vyrovnávat s příběhy druhých. Velkou radost nám ale dělá fakt, že nás lidé cítí jako spojence a mají k nám důvěru. Rádi je navigujeme za další kvalitní pomocí, a když se nám vrátí poděkování, je to moc milé.

Tuhle otázku si neodpustím - kde hledat duši?

Každý to má jinak. Já jako neurovědkyně ji vidím hlavně v mozku – odehrávají se tam všechny důležité pochody. Ale musím říct, že poslední dobou cítím, že asi není jen v těle, ale taky kolem něj – ve vztazích, v tom, co děláme, abychom byli šťastní nebo se smáli. Tam to všechno začíná. Teprve potom nastupuje mozek a spustí to ostatní - třeba právě ten smích.

medailonek Marie Salomonová_Äekám na text.jpeg

Marie Salomonová

Spoluzakladatelka iniciativy Nevypusť duši

Marie vystudovala neurovědu na britské University of Nottingham a je spoluzakladatelkou iniciativy Nevypusť duši. Věnuje se vzdělávání v oblasti duševního zdraví, prevenci, destigmatizaci duševních poruch a šíření informací o možnostech léčby. Vede workshopy Duševní zdravovědy na školách, přednášky pro veřejnost a firmy.

kaja-portret_sn.png

Autor článku

Karolína Kratochvílová

Nadace Neziskovky.cz

Karolína je šéfredaktorka Světa neziskovek, baví ji marketing a nápadité texty - v Nadaci Neziskovky.cz je její parketou online komunikace. Neziskovým světem chodí už 7 let - podílela se na organizaci akcí a přípravě komunikačních kampaní pro mimopražské neziskovky, festival Apríles nebo aktuálně pro TEDxPrague.

Další články autora (48)

Zůstaňte v obraze

Držte krok se Světem neziskovek, ať vás nepředběhne. To nejzajímavější vám ve správnou chvíli pošleme e-mailem:

Partneři Světa neziskovek

Ani Svět neziskovek se neobejde bez cookies - abyste si tenhle web opravdu vychutnali.
A o ochraně dat chci zjistit víc.