Geneze potu
Jak jste si vybraly tohle místo v „divočině“ na břehu Labe blízko Hradce Králové?
Natálie: Tohle místo je takový jedno velký náhodný štěstí v neštěstí. Prapůvodně jsme chtěly NUUK v loděnici, která je blízko centra. Po pár měsících jednání jsme byly pozvány na takzvanou valnou hromadu, kam když jsme vešly, byl verdikt celkem jasný. Osazenstvo bylo starší a mělo k nám takový konzervativní štít typu „my tady nechceme žádný vaše novoty“. Na závěr zaznělo hlasování: „Kdo chce, aby nám to tady někdo podpálil a posprejoval?“ A bylo posprejováno.
Druhý spot jsme si vyhlídly trochu dál proti proudu Orlice v krásný starý Slezský plovárně, která teď ale není úplně otevřená veřejnosti. Vlastní ji vlivný soukromý podnikatel, který se pro saunu docela nadchl. Postupem času jsme ale zjistili, že si pod tím projektem každý představujeme něco jinýho. On takový uhlazený wellness a my prostě... takový trempský kout, kde si na nic nehrajeme.
Takže po pár dalších měsících, zakoupených kontejnerech, architektonickém projektu, jsme se sešli s majitelem naposled a z něj vypadlo, že se vlastně bojí, že by mu tam courali lidi a že to máme na vlastní náklady ještě nějak zabezpečit. Doslova nám řekl, že až budeme mít milion, tak se máme vrátit a že si to teda představujeme hodně naivně. (Mimochodem právě v tuhle chvíli tam tu saunu podle našeho návrhu opravdu postavil ve svým stylu, tak vlastně nevíme, co s tím.) Ještě ten samý den jsme šly hodně zdrchaný do kavárny. Bylo září a my jsme měly v listopadu otvírat. A tam se to stalo. Potkaly jsme našeho (tehdy spíš vzdálenýho) známýho, který se nás zeptal, jak to jde se saunou a že se těší, až tam bude chodit.
Vysypaly jsme mu to a on na to: „Hele, ale já mám takový pozemek u Labe, nechcete to udělat tam?“ To byl velkej krásnej moment, kdy ze mě spadl obrovskej balvan a zároveň v hlavě začalo jet milion nápadů a věcí, co je třeba udělat. A tak se to celý spustilo a pořád to jede.
Neměla to být původně luční co-workingová pracovna s wifi? Elektřinu jste nakonec definitivně zavrhly?
Aneta: Do začátku jsme šly s hlavou otevřenou, vznášející se v oblacích a v podstatě jsme skoro na nic neříkaly ne. Naopak jsme se snažily vtěsnat všechny nápady na plochu 21 metrů čtverečních. Dovést tam elektřinu, vodu, zkrátka nabídnout komfort, na který jsou lidi zvyklí. Ani si přesně nepamatuju, kdy se to zlomilo, ale v určitý moment jsme zjistily, že chceme nabídnout to, na co lidi moc zvyklí nejsou. Na klid a bezčasí. Na výhledy z okna bez koukání na hodinky, na stránky papíru než na monitor od počítače. Nastavily jsme luční bezčasí. Snažíme se ho dodržovat i my samy. Je to chalupa, na kterou si jedem odpočinout. Rozumějte aktivní odpočinek – štípání dřeva a sekání díry do ledu. Takže všechny počítače i čárky wi-fi necháváme zavřený doma.
Elektřinu taháme jenom na koncerty nebo jinčí kultury ze sousední loděnice. Když máte stometrovou prodlužku namotanou na rám starýho stolu, venku je mínus deset, tma a vy víte, že vás čeká patnáct minut motání se zmrzlýma prstama, tak si radši necháte telefon hezky vybitej a užíváte si odrazy stromů v řece.
Dostat se k vám do sauny jde „jenom“ pěšky?
Aneta: Pěšky nebo kolmo je naše doporučení. Cesta je sjízdná i autem, ale to se snažíme i my sami využívat minimálně. Máme respekt k okolní krajině a chceme, aby ho měli i naši návštěvníci. Takže chodíme – někdy obložený pětilitrovýma barelama pitný vody – příkladem. Cest existuje několik, ale nejsnažší je nasednout na pravý břeh a po proudu Labe jít směrem na Pardubice. Když dodržíte tenhle postup, tak do NUUKu přímo čelně narazíte. Lidi se nám totiž občas ztrácej v louce.
Snad se letos povede zasněžená zima, to je pak NUUK běžkařskej meeting point. Pěkně okruh kolem Labe, zapíchnout náčiní před maringotkou a hurá do sauny. Jo, a ještě k nám nikdo nepřijel na lodi nebo jiným plavidle. Ale cesta pěšky je radost, za každýho ročního období. Už tam totiž začíná ta správná katarze. Procházíte topolovou alejí, která se za váma pomalu zavírá a město necháváte za zády, dokud vás zcela nepohltí labská zátočina.
V počátku vám pomohly finanční prostředky poskytnuté Kulturními jádry Ondřeje Kobzy. Musely jste neobvyklý projekt hodně vysvětlovat, nebo se myšlenka hned chytla?
Natálie: Když se vypsala výzva, poslalo nám ji několik lidí, který věděli, že máme NUUK v hlavách. Výběrka a dotace dost pojímáme po svým, popisujeme pocity a naše dost konkrétní představy, který si často lítaj někde jinde. Takže jsme to celý obšírně svejma slovama popsaly a v programu Malování tyhle ideje hodily do tahů virtuálního štětce. Mělo se to odevzdávat do konce roku a my se ještě rychle na Silvestra 2015 sešli v nonstopáku v Králikách, kde byl nejbližší rychlý internet, protože jsme konec roku trávily na chalupě. Odesláno, čekačka.
Myslím, že pro lovce zvláštních projektů – Ondřeje – to musel bejt oříšek, kterej ho cvrnkl do nosu. V březnu už jsme seděli v Café Neustadt kolem vzorovanýho koberce v kanclu a vysvětlovali, jak to chceme celý udělat v maringotkách u řeky. Do tý doby jsme s Anetou byly vždycky součástí nějakých týmů, tohle pro nás byla první zkušenost s naším vlastním projektem. Kulturní jádra nám pomohla finančně, produkčně jsme do toho byly trochu hozený, ale myslím, že jsme to nakonec zvládly krásným plaveckym stylem dotáhnout, zestárnout, projít si podvodama s elektrikářema a dalšíma řemeslníkama, no prostě jsme si nakonec ten splavnej proud našly a otevřely. Po svém – a k tomu ta cesta celá byla.
Aneta Kohoutová & Natálie Kratochvíle
Zakladatelky sauny NUUK
Potkaly se na kulturním poli v Hradci Králové za barem v kině Bio Central. Společně se pak přesunuly ke spolupráci s divadelním Open Air festivalem. Pořád je to ale táhlo k tomu vytvořit něco vlastního, svébytného. A tak s trochou štěstí, kapkou náhody a obrovskou porcí nadšení otevřely v roce 2016 kulturní saunu a osvěžovnu NUUK. Aneta je původem Hradečák, který zběhl na studia do Olomouce a do Finska, kde jí pohltila zima. Pořád zůstává na poli kultury a v současné době pracuje pro Galerii moderního umění v Hradci Králové a studuje PhD. v Centre for Ethics v Pardubicích.
Natálie se naopak do Hradce přistěhovala za studiem a učarovaly ji místní lesy a řeky. Profesně se pohybuje v kreativních vodách online marketingu, má za sebou kupu projektů, jak pro ziskovou, tak neziskovou sféru a v současnosti je profíkem přes sociální sítě ve studiu Družina a grafickým kreativcem na volné noze. Společně pořádají každou poslední neděli v měsíci komunitní sousedský trh Nábleší a mají za sebou první ročník unikátní akce v centru města Nábřeží saunařů.
Rozvířit stojaté kulturní vody
Jste i kulturní osvěžovna. Kolik akcí se u vás odhadem odehrálo a na jakou obzvlášť rády vzpomínáte?
Natálie: Hodně, i málo. Asi to budou desítky, v průměrný frekvenci jedna kulturní osvěžovačka týdně (bez prázdnin) se možná dostáváme za ty roky i přes stovku, ale nechci kecat. Málo píšu proto, že nás pořád napadají nový a nový věci, co by se k nám do labský zátočiny hodily, i když na ně třeba nemáme peníze nebo kapacitu. My si k nim někdy dojdem.
Já hodně ráda vzpomínám na koncert Josefa Van Wissema – loutnista, který mimo dalších skvělých věcí dělal i hudbu k filmu Přežijí jen milenci od Jima Jarmushe. Bylo to někdy v únoru, miniaturní koncert jenom pro osazenstvo maringotky. Vezli jsme ho tam po cestě, která byla v podstatě jen jeden kus ledu. Upřímně se cestou bál a myslím, že se proklínal, že na tohle kejvl. Vezeme ho někam na konec světa skrz větve a náledí, aby zahrál pro deset lidí. Ale když jeho loutna rozezněla louku, totálně to dávalo smysl. A myslím, že dle jeho reakcí i pro něj.
Občas k vám zavítají i zahraniční hosté. Podle čeho vybíráte, koho do NUUKu pozvete?
Natálie: My moc nezveme, oni se většinou zvou sami. NUUK se stalo celkem vyhlášeným místem, kde si chtěj lidi zahrát, a to je pro nás obrovská odměna. Jinak máme na výběr a sestavování programu takový právo veta. Pořádáme jen to, co se nám osobně líbí, a i když máme každá dost jinej vkus, respektujeme se. Stalo se fakt jen párkrát, že ta druhá řekla „Hele ne, to se do NUUKu úplně nehodí.“ Ale myslím, že za ty roky, už to dokážem odhadnout a docela lehce se na programu dohodnem.
V létě máte zavřeno, nebo jedete bez přestávky?
Aneta: NUUK na léto zavírá svoje brány. Jako správnej seveřan se skrývá před rozpáleným sluncem. Naše myšlenky původně směřovali k letnímu plovárenskému provozu. Studený pivo z řeky, pruhovaný trička, slamáky a lehátka s výhledem na vodní hladinu. Nicméně útulných rybníků a jiných vodních zdrojů je v okolí hodně, tak jsme nechaly Labe spát a užíváme si ty dva až tři měsíce bez NUUKu. Jsou to v podstatě prázdniny i pro nás. Občas děláme koncem srpna promítačky u táboráku nebo tancovačky v loděnici. Jednorázový zápřah ano, ale dlouhodobě se i my v létě kýblujeme do zahraničí a čerpáme sílu a inspiraci.
Navštěvují NUUK hlavně mladí lidé nebo se k vám zatoulají třeba i senioři?
Aneta: Zatoulaných lidí se nachází na louce hodně, nebo třeba i srnek a zajíců. Cesta k nám je zapeklitá, takže slabší kusy vyselektuje hned na začátku. Spektrum návštěvníků NUUKu je rozmanité. Od nejmenších lidských bytostí, které u nás třeba poprvé zkoušejí saunu, po potem ošlehané seniory a otužilce. Původně jsme si myslely, že k nám budou chodit naši kámoši a vrstevníci, to se ale v podstatě skoro neděje. Saunu si oblíbily úplně jinačí typy lidí a my jsme za to nesmírně vděčný, protože to vnáší novej potenciál do našich vod. Pořád totiž máme co objevovat. Navíc jsme se díky tomu seznámily s úplně novejma lidma, kteří se stali silnou součástí saunařský komunity. My se na tom vlastně jen tak náhodou vezem.
TIP: Jak udělat město, ve kterém by lidé chtěli žít? Podle čeho se pozná, že město dobře funguje? Čtěte článek o nadšených urbanistech z Re-vize Ústí.
Neexistuje recept formální, spíš intuitivní…
Řekněme, že bych chtěla něco podobného rozjet u nás v regionu. Co byste mi doporučily?
Natálie: My vždycky radíme, ať se lidi nebojej. Ať si jdou za svým a třeba se někdy moc nevyptávaj a prostě to udělaj. Naše zkušenost je ta, že když jsme na začátku měly snahu se na všechno ptát a pídit se, slyšely jsme kategorický NE, protože prostě nespadáme do škatulek. Jinak to dost všechno leží na lidskym faktoru. Od úřadu až po pomoc veřejnosti. Bohužel, jeden „blbec“ může celej projekt dost překazit, nebo alespoň protáhnout. My máme několik výhod včetně toho, že je NUUK na soukromym pozemku, takže je často spousta našich zkušeností nepřenositelná. Ale třeba můžeme poradit, jak udělat hezký plecháčky nebo uspořádat mistrovství světa v toustování.
Vydělá si NUUK po třech letech na svůj provoz? Nebo stále máte bokem práci, která vás živí?
Aneta: To by bylo krásný! NUUK je od začátku srdeční jednička, to je jasný, ale co se týče finanční stránky, tak tam se nachází na opačným spektru. Obě dvě máme práce na plný úvazek plus ještě další aktivity. Netajíme se tím, že je to náročný všechno skloubit. Já jsem si třeba na Nábřeží saunařů musela vzít neplacený volno v práci.
Někomu se to může zdát šílený brát si volno, aby mohl jít do jiné práce, ale NUUK je radost. Je to volnočasová kratochvíle, která nám energii bere, ale daleko víc dává. Dokud tenhle vzorec bude platit, tak práci pro NUUK považuju za odměnu samu o sobě.
A co vandalové a zloději? Nemusely jste řešit tyhle nepříjemnosti?
Natálie: Účet ztracených nebo odcizených věcí čítá několik metráků dřeva, jedny schody a skládací stůl. Jinak jsme zatím v suchu. NUUK se nachází mimo dojezdný komunikace, což je pro nás v tomhle směru velká výhoda. I ty schody a stůl si zřejmě odnesl někdo ze zahrádkářů, když šel kolem a přišlo mu, že by se mu to zrovna hodilo. Cílená krádež byla jenom toho dřeva od jedněch problematických sousedů, který tam už naštěstí nejsou. Tak doufám, že po přečtení tohohle článku někdo nenastartuje teréňák a nevezme to z gruntu. (smích)
Tak to taky doufám… (smích) Budete brzy mentorkami v projektu TroufniSI organizovaného Skautským institutem. Rozhodly jste se předávat své zkušenosti dalším nadšencům?
Aneta: Zkušenosti jsou nepřenositelná věc. Spíš chceme poňoukat lidi, ať si taky dělaj, co chtěj. Nakazit je určitou formou entuziasmu. Když vyprávíme svůj příběh, tak si občas připadám, že balancujeme někde na hranice mezi motivačním dojetím ve stylu Paulo Coelho a hořkou tragikomedií s Mirkem Donutilem. NUUK vzniká v podstatě sám, organicky, na divoko a spontánně. Není to podle receptu formálního (přidej dva hrnky cukru), ale spíš intuitivního (máš to rád sladký, dej tam cukr). Takže předáváme svoje myšlenky a nápady, protože chceme, aby tady bylo takových projektů víc.
Díky za rozhovor!
TIP: Svobodně tvořit, chodit na festivaly a hlásit se k různým subkulturám. Dnes samozřejmost, dříve problém. Čtěte článek ze série 30 let nezisku: Žít svobodně v nesvobodné zemi.
