Kde se vzala, tu se vzala charita
Slovo charita je vlastně počeštělou variantou latinského výrazu caritas, kterým staří teologové překládali řecký pojem agapé, označující v původních, řecky psaných textech Nového zákona, křesťanskou lásku.
Tato láska – caritas je jednou z nedůležitějších hodnot křesťanského učení. Popisuje vztah mezi Bohem a člověkem a také ideální vztah mezi lidmi navzájem. Je to láska, ve které jde především o dobro druhého. Člověk se pro ni může rozhodnout a nadále je spojena s jeho vědomým úsilím. Tím se (mimo jiné) odlišuje od lásky mezi mužem a ženou, pro kterou je v řečtině nejčastěji používán výraz erós a v latině amor.
Domýšlení teologických souvislostí křesťanské lásky vedlo učence k sepisování objemných knih a ani dnes tato práce zdaleka nekončí. My se však zastavíme jen u jednoho z jejích projevů, kterým je solidarita a pomoc potřebným.
Charita jako pomoc potřebným
Jeden z tzv. církevních otců, významný křesťanský myslitel sv. Augustin, který žil na přelomu 4. a 5. století, rozlišoval mezi láskou nedokonalou, která se stará o potřebné jen v naději na odměnu nebo ze strachu před Božím hněvem, a lásku dokonalou, díky které člověk koná dobro a na vlastní prospěch nemyslí. Tuto nezištnou lásku k bližnímu nacházíme už v novozákonních popisech prvních křesťanských společenství a samozřejmě též v působení prvních šiřitelů křesťanství – apoštolů. Její projevování však patřilo k charakteristice dobrých křesťanů po celou další historii a patří k ní i dnes.
Uznání křesťanství a jeho prosazení jako státního náboženství přineslo institucionalizaci pomoci potřebným. Už ve třetím století vznikala tzv. xenodochia, jejichž pojmenování sice odkazuje na řecký výraz pro poutníky z cizích krajů a pocestné, kromě nich však sloužila i sirotkům, přestárlým, nemocným, slepým a jinak postiženým. V pozdějších staletích se pro podobná zařízení používalo spíše označení špitál (z latinského hospitalium), kromě nich však vznikaly různé nadace a odkazy, z nichž byla financována pomoc nejchudším, a s rozvojem univerzit se objevila například i stipendia pro chudé studenty.
Často okázalé projevy křesťanské lásky patřily k formám reprezentace panovníků, šlechty a dalších mocných či bohatých lidí. K charakteristikám dobrých králů, které najdeme ve středověkých kronikách, patří, že byli zastánci chudých a ochránci sirotků, vdov a poutníků. Tito světští páni však většinou na dobročinnost věnovali jen peníze nebo nějaký majetek, samotná charitativní práce byla až hluboko do novověku prakticky výhradně v rukou církve. Špitály a podobná zařízení vznikala buď přímo v klášterech nebo je kláštery či náboženská bratrstva provozovala. Také Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou, jediný původně český církevní řád, který ve 13. století založila sv. Anežka Česká, měl jako své poslání ošetřování nemocných a péči o chudé, opuštěné či staré.
Církev ustupuje do pozadí
Změnu přinesly až ideje osvícenství, prosazující se zejména ve druhé polovině 18. století. Osvícenští myslitelé poukazovali na to, že zájem o bližního nemusí být motivován nábožensky, ale vychází z lidské přirozenosti a rozumu. Spolu s tím, začínají vznikat nové přístupy k péči o potřebné i zařízení nového typu. V souvislosti s postupnou sekularizací společnosti přebíral odpovědnost za péči o své občany stále více stát v podobě sociální a zdravotní péče. Nezmizeli samozřejmě ani filantropové, kteří byli ochotni věnovat část svého jmění na dobročinné účely, proměnily se však jejich motivace. Církev (později církve) si však stále udržovaly velmi důležité postavení, jako, dnešní terminologií řečeno, významný poskytovatel charitativních služeb.
Spolupráce se státem, nové potřeby měnícího se světa a měnící se postavení církví v něm, vedly k tomu, že zvláště velké církve do značné míry vyčlenily své charitativní aktivity do zvláštních organizací. Dodnes sice můžeme narazit například na nemocnice provozované církevními řády, hlavní slovo už ale mají církevní neziskové organizace spojené do velkých, někdy i mezinárodních sítí.
Charita u nás
V katolickém prostředí působí Charita Česká republika. Její počátky sahají do roku 1919 a v současné době síť jejích poboček (oblastní, městské a farní charity) pokrývá prakticky celou Českou republiku. Kromě pomoci nemocným, postiženým a sociálně potřebným se zaměřuje i na rozvojovou a humanitární pomoc v zahraničí.
Podobně rozsáhlou sítí je Diakonie Českobratrské církve evangelické, jejíž historie je dokonce o několik let delší. Název diakonie odkazuje na pomocníky apoštolů, kteří měli za úkol pečovat v rámci prvních křesťanských komunit o chudé, nemocné a jinak potřebné. Později řecké slovo diákonos zobecnělo a začalo být používáno pro nižší duchovní.
Charity a Diakonie však zdaleka nejsou jediné, také další církve mají své neziskové organizace, jejichž posláním je naplňovat křesťanské ideály nezištné pomoci druhým. Málokdo asi ví, že za názvem známé humanitární organizace ADRA se skrývá zkratka Adventist Development and Relief Agency a jejím zakladatelem je Církev adventistů sedmého dne. V případě Armády spásy je křesťanské zázemí na první pohled jasné a její heslo „Srdce Bohu, ruce lidem“ přesně vystihuje podstatu pojmu caritas, o níž jsme se zastavili na začátku článku.
Církevní charitativní organizace zastávají v naší společnosti důležité místo a hodnoty křesťanské lásky a pomoci bližním, které reprezentují, jsou stále aktuální. Charita není jen název organizace nebo nějaký pojem, je to idea, díky které lidské společenství drží pohromadě a také závazek k tradici staré dva tisíce let. Lidé, kteří v charitativních organizacích pracují, dobře vědí, že je to úsilí, které nikdy nekončí. Dbejme tedy o to, aby si také ti ostatní na potřebné vzpomněli i jindy než před Vánoci.
