Vivat rex!
Pár úvodních řádek by se slušelo věnovat Karlu IV., jehož jméno tento rok rezonuje (nejen) českou kotlinou intenzivněji než kdy jindy – koneckonců letos si připomínáme 700. výročí jeho narození a spoustu zajímavých míst dnes můžeme navštěvovat díky němu.
K osobě krále českého a později císaře Svaté říše římské se váže mnoho superlativů. Panovník, který získal přízvisko Otec vlasti, byl také před více než 10 lety v anketě České televize zvolen Největším Čechem. Ačkoliv o jeho korunovaci rozhodlo „pouhých“ 65 tisíc hlasujících (z celkových 135 tisíc), není pochyb o tom, že je pravděpodobně nejvýraznější osobností českých dějin. (Diskvalifikovaného Járu Cimrmana teď nebereme v potaz.)
Proč se tak nesmazatelně zapsal do dějin? Byl schopným panovníkem, svým mezinárodním působením a častými cestami po světě získal skvělé diplomatické schopnosti a vyjednávání povyšoval nad řešení sporů vojenskou cestou. Jeho nadčasová představa o jednotné Evropě bez válečných rozporů je v aktuální situaci otázkou palčivější než kdy jindy.
Člověk to byl prý velmi inteligentní a sečtělý (podle některých zdrojů byl vůbec prvním českým panovníkem, který dokázal číst a psát), domluvil se bez problémů pěti jazyky, ačkoliv češtině se v psaném projevu spíš vyhýbal a používal tehdy světovou latinu. Vzdělání pro něj hrálo jednu z prioritních úloh a intenzivně usiloval o povýšení vzdělanosti v českých zemích. V roce 1348 přinesl do Prahy vysoké učení založením Univerzity s ambicí proměnit ji v mezinárodně respektovanou instituci.
Filantrop ze 14. století
Hmatatelné odkazy nám po sobě zanechal především Karel-osvícený filantrop a budovatel, nemovitých památek a uměleckých děl, kterým dal vzniknout v roli mecenáše, najdeme u nás i za hranicemi pěknou řádku. A právě teď, když je to už 700 let, co se Karel IV. (tehdy ještě malý Václav) Elišce Přemyslovně narodil, je ideální doba vyrazit karlovské památky objevovat. Kde začít? Zeptejte se neziskovky!
Většinu užitečných informací včetně databáze událostí najdete na portále otecvlasti.eu, který spustil spolek Otec vlasti Karel IV. Tato nezisková organizace od počátku iniciovala efektivní spolupráci při oslavách jubilea v národním měřítku: „Podařilo se nám z naší a senátní iniciativy ustanovit tzv. Národní komisi, ve které byly zastoupeny mnohé instituce veřejného života. Poté, co komise schválila hrubý rámec tzv. Národních oslav, pak již bylo na jednotlivých institucích, jak se s výročím vyrovnají a co připraví,“ vysvětluje předseda Spolku Ondřej Chrást.
Tématy spojenými s osobností Karla IV. se zabývá velké množství organizací a s nadcházejícím výročím bylo nutné dát celé organizaci řád, jak dodává Ondřej Chrást: „Našemu spolku se podařilo sjednotit mnohé neziskové organizace, resp. aktivity, které připravovaly a připravují i nadále - zaštítit je svým logem 700. výročí narození Karla IV. Také se podařilo založit platformu tzv. Spolku karlovských míst, která má za cíl v rámci 700. výročí narození Karla IV. ukázat, kde všude lze najít odkaz Karla IV. a jeho vlády. Spolek hodlá fungovat dlouhodobě i v dalších letech a rozvíjet tak ohromné dědictví, jež Karel IV. českým zemím i Evropě zanechal.“
A co všechno na Vás tedy čeká, pokud se v Karlových stopách vydáte? Vybírat můžete z rozmanité palety festivalů, sportovních akcí, historických přehlídek, gastronomických zážitků, hudebních i divadelních událostí, dobových trhů či výstav, ať už v prostoru, kde Karel IV. sám pobýval, nebo je s ním úzce spjatý. Užitečnou pomůckou Vám při tom bude zmíněná mapa karlovských míst, kterou spolek pro veřejnost spustil. Je nabitá kláštery, hrady, obcemi a zámky a najdete v ní zážitky na míru přímo ve vaší lokalitě.
A co určitě nevynechat? „Z hlediska „státních oslav“ je nepochybným vrcholem výstava v Národní galerii. Malou zahraniční perlou je potom naše spolupráce s městem Lauf u Norimberka na unikátní erbovní galerii českých rodů,“ láká Ondřej Chrást.
Máme rádi zvířata památky
Spousta neziskových organizací vznikla přímo za účelem obnovy či oživení historických objektů, které nebyly využity a chátraly. Památky potom neziskovky často zpřístupňují široké veřejnosti, přitom bez jejich nadšení by zajímavé stavby časem úplně zarostly mechem a legendy a povídačky, kterými bývají tato místa opředena, by se vytratily spolu s posledními pamětníky.
Průvodní nadšení je dobrý začátek, důležité je ale vydržet. Pokud chcete obnovu dotáhnout do konce, objekt má přitáhnout pozornost veřejnosti, bavit ji a zároveň psychicky, fyzicky ani finančně úplně nevyčerpat majitele, je dobré nelétat v oblacích a realisticky se podívat na všechny oblasti, které je potřeba zajistit, ať už mluvíme o návštěvnících, programu či zdrojích všeho druhu.
Asi si vzpomenete na suchý pařez, který rozkvete, jahody červenající se v závějích nebo krasavici probouzející se po stoletém spánku. Nastěnka sice vyschlé dřevo nakonec vzkřísila slzami, vy se toho ale vyvarujte. Koneckonců ona také nejdřív napnula veškeré své síly, aby nanosila k pařezu hektolitry vody, stejně tak Maruška nachozenými kilometry zmrzlou krajinou prokázala pořádné odhodlání. A Růženka… ta měla z pekla štěstí, na druhou stranu byl tam i ten mladík, který toužil po lásce a neváhal se pro ni brodit trnitými růžovými keři a ohánět se při tom veškerým vybavením, které byl schopen si opatřit, ačkoliv ho od toho ostatní odrazovali.
Hledejte příležitosti
Na největší úskalí řízení obnovy památek upozorňuje Aleš Kozák, ředitel Institutu pro památky a kulturu, o.p.s.: „Vzhledem k tomu, že většina neziskovek funguje na dobrovolnické bázi, je potřeba dávat pozor na to, aby nezůstalo pouze u nadšení jednoho člověka. Životní situace nás všech se vyvíjí, a pokud při odchodu jednoho člověka organizace není schopna pokračovat, může to být problém. Je tedy dobré myslet na zastupitelnost, sdílení a předávání informací. Obecně se jako úskalí jeví nedostatek financí. To je téma velice široké a nelze si pouze stěžovat, že potřebné prostředky chybí. Je potřeba se snažit je hledat. Známe mnoho příkladů, které dokazují, že cesty existují.“
Suma sumárum: pokud chcete něco změnit, pouhé naříkání není ta správná cesta. O penězích to platí dvojnásob, je dobré mít ambice být časem soběstační a mít odhodlání prostředky aktivně shánět. Možností, jak financovat zajímavé kulturní projekty, jsou například veřejné sbírky. Jejich potenciál stejně jako potenciál dárcovství v ČR ale není podle Aleše Kozáka dostatečně využitý a stále se máme co učit. Proto už pátým rokem běží soutěž a konference MÁME VYBRÁNO, která odhaluje úspěšné příklady z praxe týkající se financování památek. Inspirujte se případy, kdy veřejná sbírka zafugovala!
Život na hradě
Organizací, které se kulturnímu dědictví věnují, u nás působí v řádech stovek a škála objektů a míst, o které se starají, je opravdu pestrá. Mezi klasické cíle výletů patří určitě hrady a zámky, místo Hluboké a Karlštejna zkuste letos třeba Horní hrad neboli Hauenštejn v Karlovarském kraji. Když před více než 20 lety na jeho pozůstatky náhodou narazil dnešní hradní pán, zarostlý hrad v dezolátním stavu mu uhranul natolik, že se po letech vrátil s odhodláním navrátit do jeho zdí zašlou slávu. Shromáždil kolem sebe tým šikovných lidí, navázal cennou spolupráci s médii, získal podporu kraje a širokého okolí. Díky tomu se mu podařilo hrad zviditelnit a nadchnout pro jeho obnovu i veřejnost. Provozovateli, kterým je obecně prospěšná společnost, se podařilo zavést ekonomicky výhodný model – můžete zažít hradní atmosféru na vlastní kůži tím, že se v podkroví hradu ubytujete nebo si prostory pronajmete k vlastní akci. Na hradě a jeho pozemcích si potom můžete užívat jako páni!
V zapomnění málem upadl i hrad Cimburk u Koryčan zhruba mezi Brnem a Zlínem, který pustnul už od roku 1709. Před 20 lety se do toho vložila nezisková organizace Polypeje, jejíž členové dodnes nepřetržitě kultivují, kácí, kopou a dozdívají. Zříceninu se podařilo staticky zajistit a po více než 300 letech oživit – na Cimburku si můžete užít koncerty všeho druhu, přijít okoštovat víno, rozšířit si obzory na velkém setkání malých pivovarů nebo načerpat trochu historické atmosféry během šermířských představení či Dne múz.
Také na dětské návštěvníky se zaměřuje Spolek přátel hradu Lukova. Ten pečuje o zříceninu hradu Lukov, za roky tvrdé práce se zanedbaný objekt podařilo proměnit v místo vyhledávané turisty a také školami. Pro ně připravili variaci vzdělávacích programů, kde se děti dozví, jak se žilo v pravěku, co je to archeologie, nebo jak to bylo s prvními bramborami. Koho by romantické prostředí uhranulo natolik, že by zde chtěl svému protějšku říci „ano“, stačí se bez problémů s provozovateli domluvit, koneckonců nebyli byste první. Přátelé Lukova aktivně spolupracují také s dalšími organizacemi a momentálně tam potkáte i filmový štáb. A tak je na hradě opravdu živo!
Jako kostelní myš?
Nejsou to ale pouze hrady, zámky a zříceniny, které vyvolávají u lidí emoce a probouzejí touhu nenechat tyhle připomínky naší minulosti zaniknout. „V kurzu“ je také drobná architektura, jako jsou různé kaple a kapličky, smírčí kříže, plastiky a reliéfy nebo boží muka u polních cest. Některé neziskovky zachraňují celé kostely, nebo jejich vybavení, například varhany. Obnova sakrálních památek přitom není jednoduchá, především rozsáhlé kostelní a klášterní budovy je velmi těžké adaptovat na potřeby dnešní společnosti, v České republice plné ateistů obzvlášť.
Otázku, zda je právě kostel – ač odsvěcený - vhodným místem pro zřízení baru a nočního klubu jako se to povedlo na Praze 1, nechme otevřenou. Minimálně působivá až kolosální atmosféra se tomu nápadu nedá upřít. V krajině také občas narazíme na přeměny kostelních věží či kaplí v netradiční bydlení – proti gustu žádný dišputát – výjimkou není ani využití budovy fary k nejrůznějším sešlostem, kulturním akcím nebo jako ubytovna pro účastníky táborů a podobně.
Cestou necestou
Na drobné sakrální stavby v krajině dnes cestou do lesa nenarážíme náhodou, v minulosti bývaly přidávány k poutním cestám, které měly vesměs kopírovat cestu křížovou (neboli kalvárii) se čtrnácti zastaveními až do Golgoty, v České republice také vznikaly barokní poutní cesty. O poutních cestách je poslední dobou slyšet ve spojitosti s iniciativou dobrovolníků, kteří se rozhodli neponechat poničené či téměř zaniklé památky na cestě svému osudu.
Nad otázkou, co nás vůbec na fenoménu putování i dnes tak fascinuje, že máme potřebu o poutní cesty nepřijít, se zamyslel Vojtěch Kouba, který se o téma zajímá na katedře Arts Managementu na VŠE i mimo ni:
„Vzrůstající obliba poutě do Santiaga de Compostela ukazuje, že cílené poutnictví má smysl i pro (určitou část) současných Evropanů. Cesta do předem zvoleného cíle proměňuje vnímání cíle i samotného poutníka, proto se může stát cílem samotným. Vnímání poutě jako něčeho posvátného (které vyjádřil trampský písničkář Wabi Ryvola slovy: "Obzor, kdo v očích nemá, nic nepochopil") nejspíš vychází z přirozené lidské potřeby, z touhy migrovat, kterou snad máme stejnou s pravěkými lovci.
Křesťanské poutě byly ve vrcholném středověku nástrojem globalizace. Urozený poutník, který došel do Jeruzaléma nebo do Compostely, často získal cestou také zcela praktické zkušenosti a jistě určitý nadhled. V době celoevropského souboje protestantismu a katolictví se princip poutí na posvátná místa stal jednou z hlavních zbraní protireformace. Poutnictví se v katolických zemích rozšířilo na většinu populace, všude se začala objevovat nová poutní místa, globalizace se lokalizovala.“
Aniž si to možná uvědomujeme, poutnictví jsme si adaptovali i na současné podmínky a nějaké duchovní záměry už v něm nemusí hrát vůbec žádnou roli. Putování nás prostě baví, jak Vojtěch Kouba dále komentuje:
„S nástupem osvícenství byly u nás poutě bez náhrady zakázány. Brzy po smrti Josefa II. však došlo k jejich částečné obnově. Od té doby vznikají stále nové druhy "poutnictví bez náboženství", někdy ovšem s určitými posvátnými prvky (nejde jen o organizovanou turistiku, skauting nebo tramping, ale také o geocaching, jehož přívrženci objevují nové dimenze prostoru na základě jasně daných pravidel a tvoří vzájemně provázané společenství).“
Zachovat či nezachovat?
Jednou z cest, kterou se díky obnově opět můžete projít tak jako poutníci už v 17. století, je Poutní cesta Hájek. Stejnojmenný spolek se před čtyřmi lety rozhodl 18 kilometrů dlouhou trasu z Prahy k loretě v Hájku znovu vzkřísit a dát o ní vědět veřejnosti. Kolem cesty stávalo 20 poutních kaplí, z důvodu nedostatečné péče se jich ale 9 zřítilo a ostatní byly ve špatném stavu. Spolek si vzal za úkol na kaple upozornit a iniciovat opravu těch zbylých. Přestože stojí na soukromých pozemcích a péči o ně, jež jsou památkově chráněné, mají zajistit jejich majitelé, díky intenzivní propagaci se podařilo rozšířit povědomí o cestě a k opravě nakonec opravdu došlo. Spolek nyní úspěšně pokračuje v pořádání výstav, besed, přednášek, instaluje informační tabule a pracuje na tom, aby cesta byla opět bez problémů přístupná.
Jak je to s většími stavbami, než jsou kapličky, kříže a boží muka u cest? Vojtěch Kouba upozorňuje, že „z desítek barokních staveb, které zůstaly v české krajině jako pozůstatek doby, kdy byla pouť pro většinu lidí jednou z největších událostí roku, nelze využít všechny. Globalizace, ta současná, nám umožňuje putovat nejen do Compostely, ale také do Ladakhu či peruánských hor. Památky rozmístěné na mnoha odlehlých lokalitách jsou břemenem pro mnoho římskokatolických farností, stejně jako pro státní památkovou péči. Anebo přesně naopak. Odlehlé poutní kostely mohou být nejen cílem mnoha osobních poutí, ale mohou se stát smyslem života, tajným trumfem.“
Jak se takový kostel vlastně dává znovu dohromady? Podrobněji o obnově jednoho takového včetně jeho okolí a Skokovské poutní stezky spolkem Pod střechou čtěte v dalším článku v tomto čísle. D
ozvíte se, jak skoro zapomenuté Skoky uprostřed ničeho k novému kabátu opět přišly! Nicméně úplné obnovení původního provozu stavby, která dříve sloužila jako významné zastavení na poutní cestě a k příležitostným duchovním obřadům, je dnes logicky spíše nereálné. Ačkoliv nároky na údržbu nejsou nijak vysoké (díky tomu, že i v minulosti sloužily nárazově), potřeby společnosti se s dobou posunuly a nit už nejde navázat přesně tam, kde byla přetržena.
Na druhou stranu nalezení úplně nového účelu, ke kterému by stavba mohla sloužit, se pro mnohé stává výzvou. Místo opředené unikátní aurou a legendami, z nějž vyzařuje duch minulosti, dokáže nadchnout nejednu osobu. Vytvoří si ke stavbě vnitřní pouto a zařadí ji po bok všeho, na čem jim v životě záleží. Spolky, které potom přirozeně vznikají, umožňují všem zainteresovaným realizovat se.
Příběh neratovského kostela, který se z ruiny stal respektovaným poutním místem s návštěvností podobnou jako před třemi staletími, je nejspíš prozatím neopakovatelný. Desítky poutních míst u nás zatím čekají na svoji adopci a nabízejí globálním nomádům pouť v původním slova smyslu, jako cestu k sobě, jako nalezení domova,“ dodává Vojtěch Kouba.
Spolky okrašlovací
Zajímavou odnoží neziskových organizací, které se zaměřují na kultivaci prostředí, jsou tzv. okrašlovací spolky. První vznikaly už od konce 19. století, kdy byla u nás legalizována spolková činnost, a byly jasně navázány na ideály romantismu. Ten posunul vztah obyvatel k prostředí, ve kterém žili, do úplně jiných dimenzí. Ryze praktický přístup ke krajině jako zdroji obživy se s romantismem přehoupl k zájmu o její estetickou stránku. Také zrušení nevolnictví a poddanství otevřelo obyčejným lidem stránku života, kterou do té doby téměř neznali - volný čas. S ním narůstalo i množství možností, jak ho příjemně strávit, lidé začali vyrážet do přírody, zajímali se o to, jak vypadá obec, ve které žijí, účast ve spolcích všeho druhu se stala módní záležitostí.
Okrašlovací spolky se rojily jako houby po dešti od začátku 20. století až do 50. let, později byla spolková činnost v podstatě vymýcena. V různých podobách se stovky těchto spolků věnovaly péči o veřejný prostor, výsadbu zeleně a také o kulturní program a ochranu památek. Po nucené pauze se dnes opět probudily k životu a v transformované podobě jako regionální spolky nebo obecně prospěšné společnosti se dál svou aktivitou hlásí jak k volnočasovému programu obcí, tak propagaci lokálních přírodních úkazů, údržbě kostelů, obnově mlýnů, provozu naučných stezek a mnoha dalším činnostem.
K odkazu okrašlovacích spolků se dnes hlásí Český svaz ochránců přírody, který také obnovil vydávání tehdy kultovního a mezinárodně uznávaného periodika Krása našeho domova. Časopis v době největšího rozkvětu okrašlovacích spolků vydával původní Svaz českých spolků okrašlovacích v královstvím českém, vlivná organizace založená v r. 1904, která skoro 50 let okrašlovací spolky sdružovala.
A je toho mnohem víc!
Zastávkou u okrašlovacích spolků končíme spanilou jízdu po republice a místech, která neziskovky naplnily životem, výčet kulturního dědictví, které spravují, ale zdaleka nekončí:
„Nelze zapomenout ani na tvrze nebo památky archeologie. Stále větší zájem získávají také památky průmyslového dědictví, jakými jsou například továrny, pivovary, mosty, vodojemy, mlýny, věže či komíny. Existují nadšenci do historie železnice, kteří se starají o nádražní budovy a lokomotivy, jiní pak třeba o tramvaje či jiné dopravní prostředky. Všem lidem, kteří se z vlastní vůle a často s vlastními prostředky starají o památky v tomto širším slova smyslu, patří veliký obdiv a poděkování. Bez jejich odhodlání by mnoho odkazů na naši historii už dnes nebylo k dispozici. Zachraňují totiž tyto cenné doklady nejenom pro nás, ale především i pro budoucí generaci. Mnoho příkladů z praxe neziskových organizací a možnosti financování jsou všem zájemcům k dispozici na portálu PROPAMÁTKY,“ uzavírá Aleš Kozák.
O těch třeba zase příště!
