Richard Klopp
Vyrůstal v západoafrickém Mali a přes 40 let svého života je s Afrikou úzce spjatý. Posledních 20 let se Richard věnuje zakládání a řízení humanitárních projektů a organizací – mezi nimi třeba organizaci amerického herce Matta Damona s názvem H20 Africa. Dosud pomáhal s rozvojem a fundraisingem stovkám organizací i studentům po celém světě pod hlavičkou Lilly Family School of Philanthropy (Indiana University) nebo v rámci International Development Program (Andrews University). Navíc jako konzultant radí startupům a pomáhá zavádět sociálně orientované strategie ve firmách. Aktuálně žije se svou ženou Ginou v americké Indianě a užívá si hledání dlouhodobě udržitelných řešení ve Water for Good.
Richi, proč vy Američani tak milujete dárcovství?
Nemůžu mluvit za všechny Američany – moc času jsem tady uprostřed Indiany nestrávil. Ale moje rodina je odsud, a protože máme německé kořeny, dost dobře vidím, že americké komunity mají ke komunitám dnešních imigrantů strašně blízko. Silně držíme pospolu.
Proč to tak je?
Není to tak dávno – vlastně před sto lety – se na tomhle území nic moc nedělo. Ještě o padesát let dřív tu bylo prázdno. Takže když sem přišli přistěhovalci z Evropy, neměli nic, na co by se mohli spolehnout. Podpora státu neexistovala, nebylo kam jinam si jít pro pomoc. Proto se museli spolehnout sami na sebe.
Američani a dárcovství? Jednou stranou mince je nutnost spolehnout se sám na sebe. Tou druhou je upřímná filantropie – potřeba vzájemně si pomáhat. Samozřejmě se to proměňuje a bude se to měnit i dál, ale tyhle věci v nás přetrvávají celé generace. Dalším rozměrem je samozřejmě víra.
Existuje mnoho teorií, proč je mezi Američany mnohem víc věřících než mezi Evropany. Třeba hospodářství volného trhu (free market theory – pozn. red.). Zatímco Evropané měli jen pár monolitických možností, lidé tady si mohli jednoduše založit vlastní náboženství a církve, takže tu byla i vyšší nabídka.
Jaký dopad má víra na každodenní život Američanů, co se týče filantropie?
Znamená to, že jsme týden co týden na nějakém setkání, kde liturgie a všechno, co říkáme a děláme, i to, co se od nás očekává, je vlastně velmi filantropicky laděno. Neustále je ti připomínáno, že tvůj život není jen tvůj a že máš myslet taky na život ostatních. Pak se k tobě dostane ten košík na příspěvky (smích) a s ním dostaneš třicet dalších možností, jak pomoci lidem kolem sebe.
Vysvětlení existuje samozřejmě víc, jako třeba daňové úlevy, které jsou tady dost štědré, ale to je podle mě sekundární. Když už jsme u toho, vláda přece nevytvořila neziskový sektor, ten tady byl dávno před tím, ne?
Data ukazují, že státy na americkém středozápadě darují na hlavu víc než například státy na západním pobřeží USA. Proč to tak je?
Má to určitě co dělat s tím, co jsem povídal. Středozápad USA je méně urbanizovaný a víc tradiční. Pokud předpokládáme, že tradiční komunity jsou víc závislé na víře, rodinných hodnotách a štědrosti v komunitách, a pokud je tohle něco, co podporuje individuální dárcovství, pak se s urbanizací závislost na víře vytrácí. A pokud nic jiného, lidé z tradičních komunit prostě darují víc, protože jsou o to častěji žádáni.
V knize Who really cares píše Arthur C. Brooks i o určité kontroverzi. Přišel na to, že konzervativci darují víc církevním organizacím než věřící. I když nejsou věřící, má to význam pro jejich hodnotový systém. Takže často říkám svým přátelům z neziskovek, které nejsou spjaty s vírou, ať vyzývají k podpoře i věřící, protože je větší šance, že darují víc.
Tradiční hodnotový systém a rodina – přivedlo tě tohle také k filantropii?
Rozhodně! Tady člověk prostě musí být filantropicky založený, musíš někoho nebo něco podporovat. Neumím si představit, že bych pravidelně nedaroval – dělali to přece mí rodiče a jejich rodiče a jejich rodiny. To je prostě kultura! Automaticky něco vracíš své komunitě. Vlastně už nevíš proč, ale prostě to děláš.
Kdybychom to nedělali, kdo za nás vyřeší problémy? Jsme na to zvyklí. Nejsme z toho nervózní, vlastně nám veškerá aktivní uskupení a iniciativy přijdou cool! V jiných zemích by z toho nervózní být mohli.
Afrika – prostě problém k vyřešení
Strávil jsi velkou část života v Africe, ve Francii, v Kanadě. Jak to zformovalo tvůj pohled na dárcovství?
Podívej, v čem jsem vyrůstal. To, co se mí rodiče rozhodli udělat, je typický příklad tradiční americké filantropie. Můj táta byl pojišťovací agent, máma učitelka na střední škole. Jednou vyrazili na setkání v kostele, kde se dozvěděli o chudobě v severním Mali. Pak se prostě sbalili, vzali mě a sourozence a opustili zemi.
Jen tak?
Ano. I mně nad tím zůstává rozum stát. Co se jim asi honilo v hlavách? Později mi říkali, že to byla prostě silná potřeba pomoci, cítili to jako povinnost. Nechtěli žít ve světě, kde lidé trpí, tak se s tím rozhodli něco udělat. S tím, že k tomu jednou někdo přihlédne. Se stejnou motivací uvnitř jsem přirozeně vyrůstal i já.
Omlouvám se, ale jako Evropanka musím být trochu skeptická! Vážně jsou za tím jen tyhle křišťálově čisté úmysly?
Nehrajeme to, věř mi! (smích) Je to prostě hluboko v nás, tahle motivace je součástí naší identity. Američanům strašně záleží na tom, aby se na ně okolí dívalo jako na lidi, kteří mají zájem o svoje okolí. A když to děláme dobře, americká filantropie může být vážně velmi dobrá.
A když ne?
Tak samozřejmě to má i svoje úskalí. Znáš „pravidlo kladiva“? (Law of the Hammer – pozn. red.) To pravidlo říká, že když máš jen kladivo, všechno se pro tebe tváří jako hřebík. Jinými slovy, všechny problémy řešíš stejným způsobem. A to se taky projevuje v Africe. Protože Američané jsou se svým nastavením mysli schopni dívat se na Afriku jen jako na problém k vyřešení. A to je dost daleko od toho, jak se na ni dívají v jiných kulturách.
Američané trpí spasitelským syndromem. Mnohem víc než Evropani. Prostě chceme všem vyřešit jejich problémy. Potíž je v tom, že ne každý chce, aby mu nějaký Američan lezl do života. My ale máme peníze a nikdo nás nezastaví! (smích) Lokálně to dává velký smysl. V mezinárodním měřítku tím můžeme napáchat dost škody.
Ano, samozřejmě jsou mezi námi i lidé, kteří si chtějí založit neziskovku a začít s kariérou dobrodince, protože fotky s malými Afričany budou vypadat dobře v jejich feedu na Instagramu.
TIP: Kam se obrátit, pokud do života vaší rodiny zasáhne nevyléčitelná nemoc? Dozvíte se v článku o poradenské lince.
Síla emotivních příběhů
Pojďme se teď podívat na dárcovství z druhé strany. Co na Američany platí?
Rozhodně emoce. Když za mnou přijedou mí kamarádi z Francie nebo kdokoliv z Evropy, mají pocit, že to my Američani trochu přeháníme. Že jen hrajeme na emoce, když chceme, abyste darovali. A to vás uráží, je to tak?
No, vlastně ano.
I moji francouzskou část mozku to uráží, našeptává mi: „Počkej, počkej, Američane, já vím, o co tady jde!“ Ale americká část mozku neprotestuje, nechá to emotivní sdělení, aby mě zasáhlo přímo do srdce. Když Američané slyší emotivní příběh, rozbrečí se a otevírají peněženky.
Mohla by potom americká Water for Good, organizace, kde pracuješ, uspět se stejným storytellingem i v Evropě?
Nemyslím si. Storytelling jako takový funguje všude, ale musíš najít správný způsob, jak stejný příběh odvyprávět různě. Budeš mluvit jinak k lidem, kteří neziskovým organizacím obecně věří, znají kontext tvého příběhu a chtějí poslouchat. Naopak lidi, kteří jsou přirozeně k neziskovkám podezíraví, stejným příběhem spíš nezasáhneš.
Jaká je v tomhle tvoje zkušenost?
Pracoval jsem pro jednu nadaci ve francouzské části Kanady a brzo jsem pochopil, že otázky kanadských dárců budou úplně jiné než těch amerických. Namísto emocí chtěli vidět byznys model a zajímalo je, jak naše nápady fungují po finanční stránce.
A já v grantové komisi jsem se musel hodně rychle naučit přejít rovnou k logickým argumentům, výsledkům a dopadu. Protože kdybych se začetl do jejich příběhů, americká část mého mozku by se začala rozplývat nad tím, jak dojemné a skvělé jejich nápady jsou a chtěl bych jim všem pomoct. (smích)
Evropané nepřemýšlí o neziskovém sektoru jako o podnikání s emocemi. Nenechají se tak vtáhnout. Jdete pracovat pro OSN, protože chcete práci v rozvoji. Je to racionální. Americká verze scénáře by byla „Chci zachránit svět!“ Jsme opravdu přehnaně emoční.
Nechvalně proslulí „pouliční fundraiseři“ často hrají na emoce – jste pro ně snadný terč?
My takový typ fundraisingu v USA vůbec nemáme. Náhodní lidé, kteří po tobě chtějí peníze na ulici? Nikdy bych jim nedal ani cent. Žil jsem v Lyonu, tak vím, že ve Francii to funguje a velké organizace tímhle způsobem získávají spoustu peněz. Američany by to ale nemotivovalo. Nás zase uráží tohle.
Takže kromě emocí, co dál Američany motivuje, aby přispěli neziskové organizaci?
My velmi lpíme na osobních a dlouhotrvajících vztazích. Vždycky mě učili – a já s tím naprosto souhlasím – že fundraising není o penězích. Ani trochu. Fundraising spočívá ve výměně a sdílení hodnot. Pokud se ty nebo tvoje rodina zajímáte o konkrétní záležitost, kterou moje neziskovka řeší, nabízím ti příležitost vyřešit ten problém společně. Jako fundraiser nemůžeš transformovat vztah ve finanční transakci. Tím bortíš celý sektor. A sektor jako takový může v tomhle naše dárce vzdělávat.
TIP: Komunistický režim se je snažil tvrdě potlačit. Přežily a dodnes pomáhají potřebným – například v nemocnicích na paliativních odděleních. Čtěte o Boromejkách - řádu neposlušných sester, který se nedal.
