Přečtěte si předchozí článek Šárky Mikové o rozdílných potřebách lidí ve vzdělávání.
Lidé, kteří rádi nechávají věci otevřené, možná mají příliš optimistické odhady a dělají věci na poslední chvíli. Rozjíždí nové projekty, inspirují ostatní svými nápady, jenže vymámit z nich něco v termínu je těžké. Jejich kolegy, kteří rádi věci uzavírají a dokončují, to může mást.
Vím, o čem mluvím. Dvě z mých tří dětí se narodily jako orientované na neustálý příjem nových informací a brainstorming nových možností. Když jsem dceru poslala uklidit rozházené hračky, většinou mi odpověděla: „Já si s tím ještě budu hrát, mami!“ Když jsem jí řekla, ať si roztřídí krabici plnou různých drobností a vyhodí to, co už není potřeba, trvalo to věky.
U každé věci ji totiž napadalo deset možností, jak by se ta věc dala ještě využít, a některé nápady taky hned realizovala. A když se připravovala na přijímací zkoušky na psychologii nebo tvořila prezentaci na pohovor, dělala to do čtyř do rána. Nicméně na psychologii se dostala a do nové práce ji vzali – protože tak kreativní a promyšlenou prezentaci ještě neviděli.
Když zažité představy nehrají do karet
O vrozenosti potřeb „uzavírat“ a „nechávat otevřené“ psal už Carl Gustav Jung. Nehodnotil, co je lepší, ale popisoval, že každému z nás je jedno bližší než druhé na základě vrozených dispozic. Je-li náš mozek nastaven na uzavírání, pak jsme se od mala snadno učili plánovat, jít za svým cílem, dokončovat. Pokud je ale mozek nastaven na příjem, učit se zmíněné dovednosti stojí člověka hodně úsilí. A možná trpí dodnes pochybnostmi o svých schopnostech.
Ve škole byl totiž oceňován spíše ten, kdo pracoval rychle a odevzdával práci včas, zatímco hloubka myšlenek, šíře záběru a originalita nápadů rychle vybledla, pokud nebyl úkol odevzdán přesně v termínu. A i při sebelepší snaze takové dítě pochopit si v informaci: „Víte, on je takový pomalejší“ mnozí přečetli, že vlastně není dost chytrý.
Za neoblíbenými činnostmi udělá tlustou čáru rád každý, ale některé z nás uzavírání láká, i když nás činnost baví. Představa dokončení nám totiž už v průběhu práce dodává energii. Když se pro něco rozhodneme, máme příjemný pocit a nemáme potřebu se k tomu vracet. Fakticky nebo obrazně jsme si udělali fajfku a jdeme dál. Vypadá to efektivně, protože to rychle míří k cíli.
Mnohokrát se mi ale stalo, že jsem rychlým způsobem došla ke špatnému závěru. Nebo mi vidina výsledku zúžila pohled na věc. Zavírala jsem oči před dalšími možnostmi, zakrývala jsem si uši ve chvíli, když ke mně proudily nové informace, které by mohly cestu k výsledku zkomplikovat či dokončení úkolu oddálit.
To se lidem zaměřeným na proces nestává. Mít oči na stopkách, uši nastražené, vymýšlet nové možnosti či pružně reagovat na to, jak se věci mění, je nabíjí energií. A kdyby pro rozhodnutí nebo dokončení činnosti neexistoval vnější důvod, rádi by ho ještě odložili. Nebo by alespoň chtěli vědět, že budou mít možnost se k tomu vrátit, když se změní situace nebo je napadne nová, lepší možnost. Pro takové lidi je úplně přirozené přehodnocovat, vylepšovat.
Co tobě funguje, mně nepomáhá
Dobrá rada „udělej si to hned a pak budeš mít klid“ funguje určitě pro ty, které představa dokončené práce uklidňuje. Stejně tak jako kurzy time managementu, které často jen prohlubují v lidech preferujících otevřené možnosti pocity selhání a vlastní neschopnosti. Stejně totiž vědí, že ty nejlepší věci je začnou napadat, až se bude termín blížit, protože určitou míru časového tlaku potřebují.
Pro nás „uzavírače“ je zase těžké neupnout se na jednu představu, záměr, cíl, a netlačit sebe i ostatní tím směrem. Posledních pár let se učím vylepšovat výsledky své práce tím, že prostě oddálím její dokončení. Ale i v tom musím postupovat plánovitě.
Chci-li mít na předělávání dost času, musím začít dřív. Několik dnů se k tomu vracím, promluvím o tématu s někým jiným, čtu to po sobě znovu a znovu – a vždy mě něco nového napadne. Musím mít ale dostatečnou časovou rezervu, protože jak se termín blíží, můj mozek velí uzavírat a brání průchodu nových myšlenek. Tvořit něco na poslední chvíli by u mě nefungovalo.
Klíč je v pochopení - nejsme stejní!
Síla tkví ve spolupráci. Abychom mohli dobře spolupracovat, musíme druhým přiznat to, co je jim vlastní. Nechávat věci otevřené bychom měli vnímat jako legitimní potřebu určitých lidí, nikoliv neschopnost věci plánovat a včas dotahovat. A potřebu jít jedním směrem a dokončit brzy to, co jsem začal, nehodnotit jako omezenost a vyvíjení tlaku.
Moje dcera mi dnes svými kreativními nápady pomáhá zlepšovat mé semináře. Nikdy nebude jako já, já nebudu nikdy jako ona. Přesto jsem se toho od ní tolik naučila. Můžete i vy.
Jací jsou vaši kolegové? V čem se můžete inspirovat? Jak vzájemně využívat svých předností k efektivní spolupráci? Neznamená to, že jeden typ je výkonnější než druhý. Není. Typy lidí jen NEJSOU STEJNÉ. A díky tomu se od sebe mohou učit, posouvat celý tým vpřed, plodit nové nápady, rozšiřovat záběr a tím vším se vzájemně obohacovat.
