Leonardo přišel v 15 letech do Česka, aby se stal strojařem. Po maturitě na pelhřimovské průmyslovce si ale vybral teologii. Dnes působí jako evangelický farář v Kladně, rád si zahraje fotbal s přáteli, zpívá a hraje s africko-českou skupinou Nsango Malamu. Tvrdí, že k tomu, abychom zatočili s nesnášenlivostí ve společnosti, musíme nejdřív poznat hlavně sami sebe.

Co by bylo jinak, kdybyste dnes žil místo v Čechách doma v Angole?

To budu hodně spekulovat. Asi bych neuměl česky, myslel bych si něco jiného o Češích, které bych nepoznal tak zblízka. Nebyl bych farářem, ale třeba vojákem a dělal doma převrat. Možná už bych dávno umřel ve válce. A nebo prostě žil šťastně se svými blízkými, nestresoval se nedostatkem času. Co by, kdyby… jsem tady a jsem, jaký jsem!

Češi jsou národem hrdých ateistů, vy máte za sebou navíc jiné kulturní prostředí. Jak na spojení s rolí faráře – duchovního vzoru – lidé reagují?

Lidé na moji roli faráře reagují většinou normálně s respektováním ba i uznáním mého poslání. Ovšem pojem „duchovní vzor“ je zavádějící a jsem rád, že mě lidé takto neberou. Jsem jenom hlas vzývající k lásce, vzájemnosti, toleranci a porozumění. Dovolím si ještě reagovat na nepoloženou otázku o hrdém národu ateistů. Český a obecně evropský ateismus je pro mě nepochopitelný.

Proč?

Není možné se hlásit k západní kultuře a být zároveň ateistou, navíc hrdým. Západ bez křesťanství je vágním pojmem. Je Česko hrdé na sv. Václava, Mistra Jana Husa, biskupa Jana Amose Komenského, otce zakladatele Tomáše G. Masaryka? Jak se Češi mohou hlásit k odkazu těchto osobností a být zároveň hrdými ateisty? Vyplývá mi z toho, že Česko prožívá krizi identity.

Dá se krize identity překonat?

Věřím tomu, že přijde den, kterého se my spíš nedožijeme, kdy se Česko vzpamatuje a vrátí se ke svým kořenům. Chápu laicismus, který měl přispět jak křesťanství, tak politice, protože ty k sobě nepatří. Jejich spojení nepřineslo nic dobrého. Česko se ale nespokojilo s laicismem a jde dál cestou ateismu. Výsledek nevěstí nic dobrého.

Leonardo Teca. Autorkou ilustrace je Michaela Režová

Sílící nesnášenlivost a nedůvěra k jiným kulturám se může zdát v Čechách jako problém bez východiska. Co se s tím dá dělat?

Tento problém podle mě souvisí s tou krizí identity. Tam leží i východisko. Myslím si, že nesnášenliví lidé, kteří nemají důvěru k jiným kulturám, si sami moc nevěří. Nejsou si jistí sami sebou. Jak pak mohou věřit cizotě? Velkým zlem jsou také předsudky. Pramení z nedostatku informací, nebo v současnosti i z dezinformací, z bezmyšlenkovitého naslouchání bludným názorům a z neochoty poznat druhého takového, jaký je. Pak mícháme hrušky s jablky a všechny házíme do jednoho pytle.

Dokud nebudeme sami pevně zakotvení, cizí kultura nás vykolejí ještě víc. Ve finále je to tak, že všichni hledáme ztracený domov, domácí i migranti. Musíme se všichni snažit o sebepoznání, dialog a porozumění. To nám otevře oči.

Má se církev vyjadřovat k politice a v kostele motivovat k občanské angažovanosti?

Církev se podle mě nemá vyjadřovat k politice, ale jen k některým projevům. K takovým, které zneužívají i samotnou politiku k šíření nenávisti, nevraživosti, a ta svým způsobem podněcuje nespravedlnost a násilí. Nejen v kostele, ale všude pobízíme k občanské angažovanosti, k odvážnému zvedání hlasu proti nespravedlnosti, malomyslnosti a proti jakémukoliv zlu.

Co říkáte na dnešní společenské naladění vůči neziskovým organizacím?

Odkrývá to povrchnost a lenost lidí. Stačí, když někdo řekne něco negativního na jejich účet, a my tomu hned věříme. Nepřemýšlíme o tom, jaký je jejich skutečný přínos. Neziskovky přitom konají mnoho dobrého. Sám je často navštěvuji, například Diakonii naší církve, a s úžasem sleduji, jak i lidé, kteří nejsou zakotveni v církevní tradici, přijímají ideu pomáhat bližnímu s noblesou. Slouží svým klientům s láskou a důstojností. Mají nízké platy, ale jsou naplněni radostí, protože svoji práci berou jako životní poslání.

Samozřejmě všechno se dá zneužívat, takže i v neziskovkách k tomu zřejmě dochází. Ale není to důvod pěstovat v lidech negativní mínění. Musíme si vážit toho, že neziskovky v mnoha oblastech suplují služby, které stát není schopen zajistit a poskytnout svým potřebným občanům.

V Českém rozhlase jste zmínil, že pořádáte program pro evangelíky mimo kostel, jezdíte třeba na společnou dovolenou. Co ještě společně děláte?

Lidé, kteří neznají zblízka církevní prostředí, mívají velmi zkreslené představy o tom, co věřící dělají. Do kostela chodíme pro povzbuzení a novou sílu, ale máme i spoustu aktivit mimo kostel. Scházíme se na zahradách, mladí si zajdou zahrát volejbal, fotbal. Vzděláváme se, zveme si na přednášky zajímavé hosty. Vyrážíme na výlety do přírody. Zajdeme si i do hospody na jedno!

Všechny naše aktivity jsou otevřené pro každého, neuzavíráme se. Každého přijímáme jako sobě rovného bez rozdílu společenského postavení, barvy pleti, politické a sexuální orientace. Nám do toho nic není, pokud dotyčný přichází s dobrým úmyslem a chce s námi sdílet stejné duchovní hodnoty založené na lásce k bližnímu a k Bohu.

Evangelíci se scházejí i mimo kostel. Zdroj: Leonardo Teca

Prý se také hodně věnujete dětem. Co vás na práci s nimi baví?

Děti jsou kouzelné. Jsou příkladem upřímnosti. Neumějí být falešné, na nic si nehrají. Říkají, co si myslí, popisují, co vidí, vyjadřují se tak, jak se cítí. Jejich bezprostřednost je inspirující. S dětmi poznávám svět takový, jaký je, prostý a krásný. Bez dětských otázek by se filozofové nudili, nutí nás přemýšlet o životě hlouběji. Jsou to léky proti líné mysli.

Pamatujete si na příklad nějaké spolupráce nebo vzájemné pomoci mezi lidmi, která vám udělala radost?

Dělá mi radost, když se někdo zajímá o druhé. Například senioři z našeho sboru se pěkně podporují – když někdo není v kostele, nepřijde na tzv. biblickou hodinu, nebo marodí, ostatní se zajímají, nabízejí pomoc. To je bohulibá spolupráce. Vážím si také vztahu se statutárním městem Kladnem. Například loni jsme společně pomohli několika chráněným dílnám a jiným neziskovkám. Město nám dalo k dispozici stan na vánočním trhu, my jsme sehnali dobrovolníky a ti prodávali produkty z chráněných dílen a zboží z fair trade. Ani město ani my jsme z toho neměli nic. Tedy měli jsme velkou radost z toho, že jsme mohli pomoct bližním!

Jak vypadá den evangelického faráře?

Jsem ranní ptáče, můj den začíná už kolem 6. hodiny, v zimě o něco později. Když nemám nic akutního k řešení, vytáhnu knížku a čtu si v posteli. Farářské poslání je takové, že každý den v týdnu je úplně jiný a pestrý.

 

V pondělí mám volno, věnuji se svým zálibám, zejména zpěvu se skupinou Nsango malamu a bubnování. V úterý jednou za měsíc bývám na tzv. pastorálce, setkání s kolegy faráři ze seniorátu. Od října také vykládám o křesťanství na Univerzitě třetího věku na Kladně. Večer trénujeme v kostele sborový zpěv pod vedením jedné naší varhanice. Může se zapojit každý, i lidé zvenčí.

Leonardo Teca ve volném čase. Zdroj: Leonardo Teca

Ve středu dopoledne většinou připravuji biblické programy. Ve čtvrtek a v pátek se zabývám administrativní prací, přípravou nedělní bohoslužby. Věnuji se také dětem a dorostu, navštěvuji domov seniorů. V pátek a v sobotu probíhají různé akce v našem sboru nebo jinde.

 

Neděle je vrcholným dnem farářského poslání. Vykonávám bohoslužbu, po které následuje povídání s lidmi ze sboru u kafe a čaje. Odpoledne většinou relaxuji čtením zpráv o tom, co se děje doma a ve světě. A večer zpravidla telefonuji s příbuznými nejen v rodné Angole, abych se dozvěděl něco nového o rodině.

 

Potom je i mnoho neplánovaných úkolů a nečekaných situací, na které musí farář pohotově reagovat. Jak říká jeden pán od nás ze sboru, farář je trochu jako voják…

 

Co rád děláte, když je před vámi volný den?

Upřímně, nestává se často, abych měl volný den. Farář je trochu jako voják, jak říká jeden pán od nás z fary. Musím být pořád ve střehu! Ovšem když toho mám méně, všechno odložím klidně i na dva dny a přijmu návštěvu, která nesouvisí s mým posláním. Ale když si chci užít opravdové volno, lepší je odjet pryč z fary, protože tady vidím práci všude kolem sebe a jsem v pokušení se do ní pustit!

 

Text vznikl pro tištěný speciál Světa neziskovek vydaný k příležitosti Festivalu demokracie 2018 za podpory Institute for Demoracy 21. Děkujeme.

kaja-portret_sn.png

Autor článku

Karolína Kratochvílová

Nadace Neziskovky.cz

Karolína je šéfredaktorka Světa neziskovek, baví ji marketing a nápadité texty - v Nadaci Neziskovky.cz je její parketou online komunikace. Neziskovým světem chodí už 7 let - podílela se na organizaci akcí a přípravě komunikačních kampaní pro mimopražské neziskovky, festival Apríles nebo aktuálně pro TEDxPrague.

Další články autora (46)

Zůstaňte v obraze

Držte krok se Světem neziskovek, ať vás nepředběhne. To nejzajímavější vám ve správnou chvíli pošleme e-mailem:

Partneři Světa neziskovek

Ani Svět neziskovek se neobejde bez cookies - abyste si tenhle web opravdu vychutnali.
A o ochraně dat chci zjistit víc.