Od filmu k nakrmení první tisícovky lidí
„Z popelnice do lednice“ je vítězný snímek z festivalu Jeden svět, který jsem během jeho uvedení nestihl zhlédnout, a tak jsem si dodatečně udělal projekci u sebe doma přes jejich portál „Promítej i ty“ (vřele doporučuji). Dokument na mě a mé kamarády zapůsobil tak, že jsme ještě ten večer sepsali žádost o příspěvek v rámci projektu O2 Think Big, kterým Nadace O2 podporovala nápady mladých lidí na jejich okolí a světa vůbec. Žádost jsme sepsali na Hostinu pro tisíc, kde jsme chtěli pohostit tisíc lidí v centru Prahy jídlem, které by bylo uvařeno z potravin, které by se musely jinak vyhodit.
No a co se nestalo, o pár měsíců později, jsem vyřizoval telefonát z Nadace O2 - náš nápad se líbí a dávají mu zelenou. Tak začalo půlroční martýrium, kdy jsme se začali scházet opět u mě doma týden co týden, abychom společně promysleli naši velkolepou Hostinu pro tisíc.
Pro většinu z nás to byla první větší zkušenost s organizováním velké akce pro veřejnost, byť jsme v týmu měli zkušené produkční, PRistky a social media makery z různých projektů. Popravdě jsme v době, kdy jsme začali Hostinu připravovat, vůbec netušili, co všechno budeme potřebovat zařídit. Tak třeba: jak seženeme suroviny, jaká povolení budeme potřebovat, kde budeme vařit, kdo to všechno uvaří, v čem lidem budeme jídlo servírovat, co jim tím vlastně chceme říct? A taky: jak seženeme sponzory, kteří nám pomůžou akci dofinancovat, aby nás to osobně úplně nezruinovalo, jak oslovit média, aby o tom vůbec někdo napsal? Jedním z našich cílů bylo, aby se o problematice plýtvání potravinami dozvěděl snad každý v republice.
Naše cíle byly vysoké, tempo vražedné a odhodlání bezzubé
Možná i proto byla Hostina pro tisíc velkým úspěchem - nakonec o ní napsaly snad všechny deníky, televize, rádia (a nejen česká!). Rozdali jsme všech tisíc porcí zeleninového curry, nikdo nepřišel k újmě (snad jen to rozbité zrcadlo v hotelu, o které jsme si opřeli věci, a píchlé kolo dodávky, které nám vezlo další várku curry z naší kuchyně).
Hostina pro tisíc byla naší první akcí a popravdě měla být také tou poslední. Neměli jsme ambice na ni navazovat, protože řada z nás byla zaháčkována ještě v dalších projektech, dodělávala školu či už nastoupila do zaměstnání. Nicméně radost z úspěchu, neustále dotazy „a co bude dál“ a vize toho, že problém jednou akcí bohužel nevyřešíme, nás přesvědčily o tom, že bude potřeba se angažovat i dál a přijít s něčím dalším.
Rok se s rokem sešel a Zachraň jídlo stálo v říjnu 2014 na piazzetě Národního divadla na svém „fiktivním“ zelinářském trhu, kde jsme pro změnu rozdávali „pokřivenou“ zeleninu, kterou jsme získali od zemědělců. Zeleninu, jejíž problémem byl její tvar, velikost, malé listy, oděrky, zakřivení či barevný odstín.
Jedna tisícovka za druhou
Piazzeta opět praskala ve švech, přišlo určitě víc než tisíc lidí. My jsme rozdali víc než tři tuny zeleniny spolu s informacemi, že plýtvání potravinami není „cool“, „křivá zelenina“ je stejně dobrá jako ta nablýskaná v supermarketech a že plýtváme už na začátku potravinového řetězce. A to opravdu hodně.
V tu dobu už jsme fungovali jako zapsaný spolek a já tušil, že Zachraň jídlo nebude jenom aktivita po práci, škole a volných večerech, ale že se brzy stane součástí mé práce.
Jak bylo už v Zachraň jídlo pomalu zvykem, rok se s rokem sešel a opět jsme stáli na piazettě Národního divadla, spolu se stovkou našich dobrovolníků a dobrovolnic a připravovali náměstíčko pro hostinu pro dva tisíce lidí, kterým jsme pro změnu servírovali tři polévky uvařené z „křivé“ zemědělské produkce. „Tisícovky“ se už staly už naším oblíbeným leitmotivem a se zkušenostmi z minulých ročníků jsme se cítili při organizaci mnohem klidněji.
Pokud bych popřemýšlel o čtyřech zásadních bodech, které jsou pro organizaci takových akcí klíčové, shrnul bych je asi takhle:
Úplně zásadní je mít tým spolehlivých lidí. My to možná měli jednodušší v tom, že náš tým se skládal hlavně z kamarádů, kteří už se dobře znali. Zároveň jsme ale potřebovali v začátcích tým doplnit o lidi se znalostmi, které nám chyběly, a tak jsme sáhli po nováčcích a dobrovolnících. Cením si toho, že díky tomu jsme poznali lidi, se kterými jsme pracovali poprvé, ale brzy se ukázalo, že jsou neuvěřitelně schopní a je na ně spoleh. A to je neuvěřitelně silný pocit, který ve svém důsledku, alespoň pro mě, je tou hnací silou, proč dělám, co dělám.
Myslím, že důležitá ingredience do začátku je zdravá míra sebevědomí a vize toho, že nic není problém. Pohostit zdarma tisíc lidí jídlem, které by se muselo vyhodit? Proč ne! Výhodou toho je, že člověk se rychle dostane do rolí, které nezná a musí se v nich rychle naučit šlapat. Přirozená touha učit se novým věcem je také k nezaplacení, hlavně když je vám pětadvacet a čerstvě jste vyšli ze školy. Bonusem je to, že za chvíli znáte i „žargon“ kuchařů a poptáváte gastrošky, konvekťáky a tak dále.
Organizace akcí se nikdy neobejde bez problémů. Nepřidá vám ani to, když vám tři týdny před konáním přijde zpráva, že vám městská část nepronajme náměstí, kde se má akce konat. Stojí vás to pak chvíli nervů, než odešlete první maily vašim partnerům, že se akce posouvá, ale díky tomu získáte větší motivaci jít zase o kus dál a stanovit si ambicióznější cíl. Jak říká Michelle Obama, „when they go low, you go high.“
Uspořádat hostinu pro tisíc a mít na to třicet tisíc? No problem! Nižší budget, větší kreativita, zjistili jsme vzápětí. To, že jsme měli silné sdělení, pracovali jsme na tom nezištně a dobrovolně po večerech, nám otevřelo dveře k mnoha lidem a firmám, kteří nám poskytli řadu věcí zdarma. Občas jsme museli ale vymýšlet opravdu „crazy“ řešení, jak například natáhnout elektřinu z druhého patra budovy na Václavském náměstí k našim stánkům přes větve stromů asi půl hodiny před začátkem akce... Jsou to nervy, ale jde to!
1. Obklop se lidmi, na které se můžeš spolehnout
Úplně zásadní je mít tým spolehlivých lidí. My to možná měli jednodušší v tom, že náš tým se skládal hlavně z kamarádů, kteří už se dobře znali. Zároveň jsme ale potřebovali v začátcích tým doplnit o lidi se znalostmi, které nám chyběly, a tak jsme sáhli po nováčcích a dobrovolnících. Cením si toho, že díky tomu jsme poznali lidi, se kterými jsme pracovali poprvé, ale brzy se ukázalo, že jsou neuvěřitelně schopní a je na ně spoleh. A to je neuvěřitelně silný pocit, který ve svém důsledku, alespoň pro mě, je tou hnací silou, proč dělám, co dělám.
2. Měj kuráž
Myslím, že důležitá ingredience do začátku je zdravá míra sebevědomí a vize toho, že nic není problém. Pohostit zdarma tisíc lidí jídlem, které by se muselo vyhodit? Proč ne! Výhodou toho je, že člověk se rychle dostane do rolí, které nezná a musí se v nich rychle naučit šlapat. Přirozená touha učit se novým věcem je také k nezaplacení, hlavně když je vám pětadvacet a čerstvě jste vyšli ze školy. Bonusem je to, že za chvíli znáte i „žargon“ kuchařů a poptáváte gastrošky, konvekťáky a tak dále.
3. Když se to nepovede, jdi ještě o krok dál
Organizace akcí se nikdy neobejde bez problémů. Nepřidá vám ani to, když vám tři týdny před konáním přijde zpráva, že vám městská část nepronajme náměstí, kde se má akce konat. Stojí vás to pak chvíli nervů, než odešlete první maily vašim partnerům, že se akce posouvá, ale díky tomu získáte větší motivaci jít zase o kus dál a stanovit si ambicióznější cíl. Jak říká Michelle Obama, „when they go low, you go high.“
4. Nižší budget je prostor pro větší kreativitu
Uspořádat hostinu pro tisíc a mít na to třicet tisíc? No problem! Nižší budget, větší kreativita, zjistili jsme vzápětí. To, že jsme měli silné sdělení, pracovali jsme na tom nezištně a dobrovolně po večerech, nám otevřelo dveře k mnoha lidem a firmám, kteří nám poskytli řadu věcí zdarma. Občas jsme museli ale vymýšlet opravdu „crazy“ řešení, jak například natáhnout elektřinu z druhého patra budovy na Václavském náměstí k našim stánkům přes větve stromů asi půl hodiny před začátkem akce... Jsou to nervy, ale jde to!
