V sérii článků k třiceti letům nezisku otevíráme téma vzdělávání. Má Česko za třicet let od sametové revoluce jasnou vizi toho, jaké školy chce? O důležitých momentech ve vývoji českého školství jsme si povídali s Tomášem Feřtkem ze společnosti EDUin


fertek.jpg

Tomáš Feřtek (*1962)

EDUin – předseda správní rady a konzultant

Narodil se v Praze. V letech 1991 až 2007 pracoval pro týdeník Reflex jako reportér a šéfreportér. V současnosti pracuje jako dramaturg a scenárista pro Českou televizi (Případy prvního oddělení, Svět pod hlavou, Četníci z Luhačovic). V roce 2010 byl jedním ze tří spoluzakladatelů obecně prospěšné společnosti EDUin, jejímž cílem je udržovat téma vzdělávání na veřejné scéně a propojovat novinářskou, laickou a odbornou veřejnost. Je autorem publikace Rodiče vítáni (2011) a Co je nového ve vzdělávání (2015).

České školství je brutálně podfinancované

Jaké jsou významné milníky ve vývoji českého školství po roce 1989?

Klíčové body jsou myslím dva či tři. Za prvé poněkud divoká liberalizace devadesátých let, kdy vzdělávací systém na jednu stranu víceméně nikdo neřídil a ministerstvo postupně přišlo fakticky o možnost něco ovlivnit. To bylo navíc spojené s většinovým přesvědčením, že naše školství je skvělé, nadprůměrné a víceméně nic na něm není třeba měnit.

Tohle přesvědčení nás přešlo někdy po roce 2000 za výrazného přispění výsledků z PISA (mezinárodní testování organizované OECD), kde jsme byli spíše průměrní a výsledky se průběžně zhoršovaly. Na to reagovala reforma založená na rámcových vzdělávacích programech, které chtěla školy přesměrovat od holých faktů a znalostí k žákovským kompetencím. Ale pro malou podporu ze strany státu se to podařilo jen velmi částečně a u malého počtu škol.

Tím třetím podstatným bodem je, že po těch už skoro třicet let bylo naše školství brutálně podfinancované, což se nemohlo na jeho kondici a personálním obsazení neprojevit. A i když se poslední dvě tři vlády snaží na vzdělání peníze přidat, bude velmi dlouho trvat, než se dostaneme alespoň na průměr EU. Ten vnitřní dluh je obrovský. V některých zdrojích je odhadován na 500 miliard korun – spočítáno jen pro oblast učitelských platů. Celkově je to číslo mnohem větší, pokud hovoříme o prostředcích do školství obecně. 

 Udržet téma vzdělávání v centru pozornosti. Kulaté stoly SKAV a EDUin se každý měsíc věnují debatě o aktuálním vzdělávacím tématu. Foto: EDUin

Po sametové revoluci se v Československu otevřely hranice. V roce 2004 jsme se stali součástí EU. Jak tyto momenty ovlivnily české školství?

Vlastně výrazně méně, než by se dalo očekávat. Ale je pravda, že část učitelů a ředitelů vyrazila během 90. let do zahraničí pro inspiraci a promítli ji do svých škol. Vznikly některé neziskové organizace, navázané na mezinárodní pedagogickou komunitu, jejichž práce byla pro modernizaci zdejší výuky klíčová (Čtením a psaním ke kritickému myšlení, Step by step). Na vzdělávací systém jako takový to ale vliv nemělo.

Vstup do EU se myslím projevil hlavně tím, že část studentů díky nejrůznějším výměnným programům a pracovním příležitostem zažila, že vzdělávání může vypadat zásadně jinak, než je u nás zvykem. Z těchto lidí se částečně rekrutuje generace inovativních učitelů a rodičů „s jinou objednávkou“, kteří tlačí veřejné školy ke změně. A pokud neuspějí, často odcházejí ze systému, nebo si zakládají vlastní školy. 

Za 30 let se také změnila společnost. Jakým způsobem se to promítlo do vzdělávání?

Společnost se změnila zásadně a s ní i objednávka pro vzdělávací systém. Do poloviny devadesátých let platilo, že škola měla vychovávat především k poslušnosti a schopnosti vykonat kvalifikovaně a bez odmlouvání příkaz nadřízeného. To není míněno pejorativně, v hierarchické a výhradně na průmyslu založené ekonomice to mělo svůj smysl. Jenže dnes velmi rychle přibývá lidí, kteří nemají přímého nadřízeného či podřízeného a musí být proto mnohem samostatnější a schopní sebeřízení. Zadání se změnilo, místo poslušnosti je tou základní dovedností rozhodování, sebeřízení a schopnost porozumět sám sobě a tomu, co opravdu umím a v čem jsem konkurenceschopný. S novou objednávkou se školy vyrovnávají různě a poměrně obtížně. 

A co učitelská profese a nároky na její výkon? 

Je nesporně mnohem náročnější. Jednak přivést děti k samostatnosti je složitější, než je naučit poslouchat, jednak děti jsou mnohem různější a práce s nimi vyžaduje rozsáhlejší pedagogické dovednosti. Navíc společnost chce od svých učitelů stále více.

Cokoli se ve společnosti ukáže jako problém (finanční gramotnost, tělesná zdatnost atp.) je okamžitě podsunuto učitelům jako nový úkol. Bez toho, aby jim byla nabídnuta odpovídající podpora, aby svou práci opravdu mohli dělat dobře. Dnes je učitelství opravdu náročné povolání, a proto v celé Evropě platí, že je jich nedostatek a jejich vzdělání a schopnosti vždy neodpovídají úkolům, před které jsou postaveni.

 Chytrých změn je v českém systému vzdělávání potřeba. Eduína je ocenění pro inovativní projekty. Oceňovány jsou jak školy, tak jednotlivci. Foto: EDUin

Školy se dávají do pohybu

V posledních několika letech vznikají v Česku různé (většinou soukromé) inovativní školy. Proč k tomu dochází? Sledujeme něco obdobného i v zahraničí?

První vlna zakládání nových škol proběhla v devadesátých letech, pak se situace na dlouho stabilizovala. Pokud jde o základní školy, dlouho platilo, že neveřejných škol – tedy soukromých a církevních – je zhruba sto. V posledních pěti letech je patrný nárůst, dnes ministerstvo udává zhruba 250 neveřejných škol. Vzhledem k tomu, že celkem máme asi 4 100 základních škol, tak jde zhruba o pět procent systému. Ale protože jde o malé školy, ve skutečnosti je podíl děti v neveřejných školách mnohem nižší – někde mezi 1,5–2 procenty. V zemích západní Evropy je to obvykle mezi 5–15 procenty, takže tady se držíme stále velmi u dna. Přesto je nutné dodat, že aktuální kroky MŠMT naznačují, že ministerstvo chce vznik dalších nestátních škol zásadně omezit, ne-li zcela zrušit. A podobně se chová i k neveřejným školám, které už existují, ale žádají o navyšování kapacit.

Výjimkou z trendu soukromých škol je Finsko, které neveřejné školy skoro nemá, ale na druhou stranu jeho veřejné školy nabízejí rodičům právě ty služby a podoby vzdělávání, kvůli kterým si tady nespokojení rodiče školy zakládají.

Zmiňované finské státní školství je dlouhodobě řazeno mezi ta nejkvalitnější na světě. Co dělají Finové jinak oproti Čechům?

Především jsou schopní dlouhodobé politické shody na tom, jak se má školství proměňovat v souladu s tím, jak se mění okolní svět, a dokážou ty změny naplňovat navzdory měnící se vládní konstelaci. Začali koncem šedesátých let – zhruba v roce 1968. Od počátku sedmdesátých let se pak datují jejich první koncepty reformy a dodnes tuto linii drží.

To je výjimečné i v evropském kontextu, nemluvě o našich podmínkách, kde se ministryně a ministři často střídají a s nimi se leckdy mění i vzdělávací politika.

Na druhou stranu, kdybych vám pustil video z finské školy a vypnul zvuk, tak nepoznáte, jestli to není třeba některá z českých inovativních škol. Máme takové ve veřejné i soukromé sféře. Rozdíl je ale v tom, že ve Finsku, právě díky dlouhodobé koncepci, takhle vypadá naprostá většina škol, ale u nás bychom je počítali maximálně na desítky.

Sdílení zkušeností a poznatků se zahraničními kolegy. Setkání lídrů v oblasti vzdělávání se konalo letos v Bratislavě – ve spolupráci s nadací PONTIS. Foto: EDUin

Mluví se o vzdělávací metodě unschoolingu nebo třeba o domácím vzdělávání. Může se stát, že škola časem zcela zanikne? 

Nezanikne, neexistuje pro rodiče žádná tak levná hlídací služba. (Smích.) Všechny fenomény, které zmiňujete, představují zcela okrajovou část systému. V domácím vzdělávání, jakkoli je to užitečný nástroj, máme necelé dva tisíce dětí z celkových 950 tisíc, které chodí aktuálně na základní školy. Podle mého názoru naopak úloha veřejných škol poroste. Pro společnost to bude klíčový nástroj koheze, poslední místo, kde má dítě šanci potkat se s příslušníky jiných společenských vrstev.

A jak vidíte budoucnost českého školství? Zmiňoval jste velké podfinancování. Je z toho cesta ven?

Brutální a dlouhodobé podfinancování je fakt. Ať to budeme přepočítávat na procento z HDP, výši platu učitelů, investice na hlavu žáka atd., prakticky vždy jsme mezi vyspělými zeměmi OECD na chvostu žebříčku, obvykle na některém z posledních třech míst. Z toho plyne i další zaostávání, třeba nízká schopnost systému získávat a zaujmout mladé a vzdělané učitele. Ale ona reforma z roku 2005 přinesla alespoň to, že ta škola, která chtěla, se mohla proměnit a nemusela to tajit před nadřízenými a inspekcí. Takže škol, které se daly do pohybu, už máme dnes stovky. To je základ budoucích pozitivních změn. A je na státu a příštích ministrech školství, aby tuto pozitivní změnu podporovali a pokud možno jí nepřekáželi, pokud už jí neumí účinně pomáhat.

Potřebujeme, aby se změny děly kontinuálně a systematicky, ale také musíme každé škole, která se na cestu změn vydá, dát dostatek času. První pozitivní změny se obvykle neobjeví dříve než za tři pět let a skutečně důkladná proměna základní školy, to je 10–15 let práce. A ani pak samozřejmě není definitivně hotovo. To ve vzdělávání není nikdy. Proto je to tak těžká, ale i zajímavá práce.

Děkuji za rozhovor!

 

TIP: Jak učitelům i ředitelům při výkonu náročné profese mohou pomáhat neziskovky? Čtěte článek o Učiteli naživo.


profilovka_SN.PNG

Autor článku

Kateřina Čížková

Nadace Neziskovky.cz

Kateřina je redaktorkou a editorkou Světa neziskovek. V Nadaci Neziskovky.cz se stará o komunikaci. Spolupracuje s Člověkem v tísni (Jeden svět na školách), duhovým festivalem Prague Pride a je mediálnou koordinátorkou filmového festivalu o lidských právech Jeden svět Louny. Neziskovou bublinu opouští při psaní textů pro vydavatelství Burda.

Zůstaňte v obraze

Držte krok se Světem neziskovek, ať vás nepředběhne. To nejzajímavější vám ve správnou chvíli pošleme e-mailem:

Partneři Světa neziskovek

Ani Svět neziskovek se neobejde bez cookies - abyste si tenhle web opravdu vychutnali.
A o ochraně dat chci zjistit víc.