Poprvé se sestrami boromejkami setkávám v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského na paliativním oddělení. Fascinují mě jejich dlouhé hábity, čas, který mají na to povídat si s pacienty, činorodost, veselá nálada a pozitivní přístup ke všemu, co život přináší. Oproti oddělením v běžné nemocnici tu vše plyne pomalejším a klidnějším tempem. Zvědavost mi nedá a začnu se ptát; kdo vlastně sestry boromejky jsou?
Sestra Angelika přede mě položí štos knih – ručně psané kroniky řádu. Sestry každý rok pečlivě zaznamenávají, co významného se událo, lepí výstřižky z novin, přikládají fotky. Dozvídám se tak, že přišly do Čech už v polovině 19. století, pomáhaly nevidomým a pak založily vlastní mateřinec a Nemocnici pod Petřínem (dnes Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze) a postupně rozšiřovaly činnost do dalších nemocnic v Praze i dalších městech.
Sestry hrály ve zdravotnictví a školství důležitou roli a patřily k uznávané části společnosti. Nejtěžší období pro ně nastalo s nástupem komunismu k moci. V té době začala pro všechny církve doba útlaku. Byly zřízeny akční výbory Národní fronty, které nad nimi převzaly kontrolu. Ženské kláštery měla potlačit Akce Ř. Do té doby oceňovanou Kongregaci chtěli komunisté jednoduše zničit.
Síla osobního svědectví
Nic není cennějšího než osobní vzpomínky sester, které tu dobu zažily na vlastní kůži. Vydávám se proto navštívit pamětnice, které jsou ochotné se o vzpomínky na tíživou minulost podělit. Navštívím sestry v Městě Albrechticích, kterým je přes 90 let, chodím do nemocnice, poslouchám líčení, jak byly vyslýchané, čelily nátlaku StB a zřizovaly tajné komunity.
Při všech setkáních mě překvapuje, s jakou lehkostí hovoří o všem, co se jim v minulém režimu stalo. Není z nich cítit zášť nebo nevyrovnanost nad tím, čemu musely čelit. Naopak. Stejně jako v nemocnici při ošetřování umírajících, tak při vzpomínkách na tíživou minulost, působí klidně a vyrovnaně.
Matka představená ve vězení
V 50. letech nutili komunisté sestry k práci v továrnách a matky představené zavírali do vězení. Tím chtěli bránit údajné rozvratné činnosti některých řeholnic. Také jim šlo o znemožnění komunikace a upevňování víry mezi sestrami. Budovy klášterů pak chtěli využít především k vojenským účelům.
Velkou ránou bylo, když v září 1953 uvěznili matku představenou komunity sester v Prachaticích, Vojtěchu Hasmandovou. Sestry věděly, že se musí ještě víc spojit dohromady, aby těžkou dobu ustály. Byly na pozoru, pálily dokumenty, které by je mohly usvědčit, musely být opatrné, co kde řeknou. Dlouho čelily šikaně Stb a výslechům.
„Jednou přijeli policajti a vedoucí mistr. Byly jsme ve zdravotním, čepeček na hlavě, modré šaty, zástěru a oni že máme jít na policii k výslechu, že jsme tajné jeptišky. Musely jsme jet okamžitě, ani jsme se nemohly převléknout. Vezli nás do Vimperka. Ptali se, jestli jsem věřící, řekla jsem: „Jsem věřící, pocházím z věřící rodiny." Proč bych to zapírala? Tatínek nám to tloukl do hlavy, že nesmíme zapírat. „Kdo mě zapře před lidmi, toho zapře i Kristus v nebesích," to říká bible, tak jsem to měla naučené,“ vzpomíná sestra Simeona na jeden výslech, který trval 8 hodin.
Totalita donutila sestry k tomu se ještě víc semknout. Pořádaly utajená setkání představených a tam společně diskutovaly nad problémy.
„Tomu, že jsme se scházely, nejvíc dopomohla právě totalita. Táhly jsme za jeden provaz,“ říká sestra Bonfilie, která tou dobou byla sestrou představenou.
Při práci je neustále hlídali vojáci. Na výzvu se musely legitimovat a zapisovat do knihy, když někam odcházely.
„Byly to Velikonoce, šly jsme na Velký pátek do hlavního kostela. Zastavil nás voják, abychom se legitimovaly. Řekla jsem mu, že jdu do kostela, tak na co se mám legitimovat? A on na to, že jsme přece obeznámeny, že když někam jdeme, tak musíme mít legitimaci. Odpověděla jsem mu, že jdu do kostela v obci a ať jde tedy se mnou, že to je za rohem. Nevím, kde jsem brala tu kuráž. Taky se musím usmát, když něco potřebovali, tak přišli k nám, třeba když se jim rozbila trouba," popisuje sestra Bonfilie.
Od církevních tajemníků si vysloužily přezdívku neposlušné sestry. „Církevní tajemníci, krajský i ten obecní, říkali: „Musíme dát pozor na ty pražské sestry.“ My jsme přišly z Prahy, tak jsme byly poznamenané, že jsme neposlušné. Když nás krajský zavolal a přikázal nám, že se musíme, když někam půjdeme, zapisovat do knihy, tak jsem mu řekla: „To abychom měly, pane církevní tajemníku, strach? Nebo si myslíte, že se někde ztratíme?“ A on mi povídá: „Vy pražský máte pro strach uděláno,“ vzpomíná sestra Bonfilie.
Když byly volby, sestra Bonfilie se zařekla, že volit nebude. „My tři pražské jsme řekly, že nepůjdeme za žádnou cenu. Zavřely jsme na půdu a nikam jsme nešly. Věděly jsme, proč to děláme. Také jsme těm církevňákům říkaly: „Představené jste nám zavřeli, tak co po nás chcete?"
„Utrpení za komunismu bylo hodně. Kolik životů bylo zmarněno! Jak se říká, odpuštěno může být všechno, ale zapomenuto nikdy ne. Tak nedej Bože, abychom to promarnili.“
Sestrou v utajení
Jedním ze způsobů, jak chtěl komunistický režim církevní řády zrušit, bylo, že jim zakázal přijímat nové členy. Boromejky však věděly, že musí být novým členkám otevřené, i kdyby to měly dělat tajně. Po krátkém uvolnění v 60. letech se proto rozhodly k utajenému vychovávání dorostu. Podporovala to i Vojtěcha Hasmandová, která se stala roku 1970 generální představenou. Začaly zřizovat „domečky“, tzn. tajné komunity pro nově vstupující členky. Na stavbu jednoho takového domu dohlížela sestra Pia.
Říká, že se proměnily v „baby v šátkách“ na stavbě. Domy, které měly sloužit jako tajné komunity, byly zakoupeny ve špatném stavu. Sestry je musely nejdřív přestavět a zařídit tak, aby tam mohla komunita fungovat. Na řemeslné práce najímaly dělníky, ale samy se také na opravách podílely. Ačkoli se sestra Pia nesměla ze zdravotních důvodů příliš namáhat, v domečcích stěhovala samé velké skříně a zvedala těžké věci.
„Matka nás poslala jako dvě vyslankyně, abychom řídily stavbu. Jedna to vedla, vařila a jedna zase sháněla živobytí. A všechno co k tomu patřilo. Hasily jsme vápno, vozily písek do dvora.”
Mezitím se dívky, které toužily po řeholním životě, se sestrami seznamovaly. Chodily do kostela, kde se jim dostalo doporučení od kněze, že boromejky i přes zákaz dorost přijímají. Když potom dívky nastoupily do ošetřovatelské školy, mohly bydlet právě v těchto domečcích. I přes náročné podmínky sestry neztrácely optimismus.
„My jsme to braly s veselou. Večer byla vždycky legrace. Máme ve zvyku se po večeři tak na hodinu sejít a povídat si. Jednou jsme si řekly, že si dáme víno ze sklípku. Vzala jsem lahev, ta pak kolovala kolem stolu. Nevěděla jsem, jaké je to víno. Až potom jsem zjistila, že jsem vzala to nejlepší a my ho celé vypily!"
Se sousedy se sestry moc nebavily, aby je někdo neudal. Chodily v civilním oblečení a vydávaly se za tety mladých dívek, které u nich bydlely. Spálily taky všechny knihy, poznámky a dopisy, které by je mohly prozradit. Přijímání členů, skládání slibů, vše muselo proběhnout v utajení.
„Večer za zavřenými dveřmi nás oblékly. Matka chtěla, abychom si těch šatů užily. Pak nás odvezly do Znojma Hradiště, kde byl charitní domov a začaly duchovní cvičení a šestidenní mlčení. Matka nám řekla, že to, že jsme oblečené, nesmíme nikomu říct, ani rodičům,“ vzpomíná sestra Simeona.
Konečně svoboda
Po sametové revoluci sestry mohly konečně plně vystoupit z ilegality a opět beztrestně žít duchovním životem.
Některé sestry byly během sametové revoluce zrovna na svatořečení Anežky v Římě. „Čekaly jsme na audienci papeže, to se čekalo dlouho a někdo nám řekl, že v tisku viděl, že se v Československu něco děje. Tomáš Halík, který českou výpravu řídil, nás o tom informoval. Chodíval za kardinálem Tomáškem. A to se říkalo, že až bude svatořečená Anežka, že bude v Čechách dobře! Doopravdy jsme to zažily, a že to bude tak rychle, to jsme teda nečekaly. Když jsme se vrátily, to už bylo po revoluci. Měly jsme velkou radost,” říká sestra Simeona.
V roce 1990 se sestry vrátily do Nemocnice pod Petřínem a postupně dávaly do pořádku i svůj nový mateřský dům sv. Notburgy. Obě budovy byly v žalostném stavu. Komunisté se o ně nestarali a nechali je chátrat. Během 90. let se sestry také vrátily do Řep, kde obnovily činnost v Domově seniorů a také jedinečný koncept spolupráce s ženami ve výkonu trestu.
Komunismu se nepodařilo vazby Kongregace zpřetrhat, ale měl vliv na všeobecnou neznalost lidí, co se týče náboženství. „Lidé po revoluci třeba nazývali kněze boží muž. Když jsem vstoupila do tramvaje, tak se cestující chytali za knoflíky. Nebo si mysleli, že jeptišky nosí smůlu. Pak si nás taky často spojovali s americkým filmem Sestra v akci,” vzpomíná sestra Simeona.
Boromejky dnes
Sestry boromejky dnes naplno pracují ve zdravotnictví, školství, věnují se sociální práci s problémovou mládeží a znevýhodněnými. Nepostradatelné jsou také v poskytování paliativní péče v mobilních i kamenných hospicích. Staraly se mimo jiné v posledních dnech také o Václava Havla.
„Mám zkušenosti z nemocnice, kde přístup k umírajícímu není moc dobrý. Ale systém jinou možnost nedává, protože zdravotní sestra má tolik práce nad hlavu, že se nemůže věnovat umírajícímu tak, jak by třeba i chtěla. V hospici to je krásné v tom, že rodina chce mít umírajícího doma, ale potřebuje k tomu mít zdravotní podporu. Je to moc hezké, že člověk neumírá sám. Jsou i případy, kdy to nesmíření rodiny s nemocí blízkého bylo hodně náročné. Ale většina, pokud šla do hospicové péče, byla připravena na to, že chtějí svého blízkého doprovodit.“
Právě svou vírou, způsobem života a nadějí v lepší budoucnost dokázaly boromejky přežít dlouhé období útlaku a zajistit kontinuitu Kongregace. Jejich nezištná práce denně pomáhá stovkám lidem, kteří to potřebují. Těžko říct, jak by tomu bylo, kdyby se tenkrát nechaly sestry zastrašit a přestaly přijímat nové členky. Dnes vidíme, že se vyplatilo zariskovat a i přes všechny represe to nevzdat.
