V čem vidíte silné stránky občanské společnosti na Slovensku?
Občanská společnost na Slovensku si od začátku devadesátých let prošla těžkým, ale plodným vývojem. Součástí bylo období tzv. Mečiarismu, kdy byl občanský sektor pod silnou kritikou, což ho ale paradoxně velmi posílilo. Důvodem byla nezbytnost semknout se, spolupracovat a koordinovaně bojovat za své místo ve společnosti. To posílilo nejen akceschopnost a advokační aktivity. V posledních deseti letech se sektor systematicky profesionalizoval a dnes je plnohodnotným partnerem společnosti - dovolím si tvrdit, že některé funkce zvládá mnohem lépe, kvalitněji a hlavně levněji než stát nebo podnikatelská sféra. Mnohé aktivity, které nevládní organizace realizují, jsou dnes nenahraditelné.
Schopnost mobilizovat se a reagovat na negativní vlivy ve společnosti stále máme, asi jsme ale více unavení a často nám to dlouho nevydrží. Naposledy jsme si to “vyzkoušeli” po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Zmobilizovali jsme se spontánně a poměrně rychle. Na ulici jsme však nevydrželi dostatečně dlouho, aby se nám podařilo dosáhnout žádané změny.
Kde naopak sledujete slabiny a nedostatky?
Slabiny občanské společnosti (nebo neziskového sektoru) vyplývají většinou z podmínek, ve kterých funguje. A na Slovensku je toho více. Legislativní prostředí, které upravuje fungování různých forem nevládních organizací, není na Slovensku úplně ideální. Daňová legislativa není vůči potenciálním individuálním a firemním dárcům nastavená přátelsky a přispívá k finanční nestabilitě organizací. Ta má vliv na neschopnost oslovit a případně si i udržet kvalitní lidi v sektoru.
Velkým handicapem sektoru je nedostatek či stárnutí lídrů a chybějící nová generace zapálených občanských aktivistů. Co podle mého názoru nezvládáme dobře, je komunikace. Pracujeme příliš a často se nám nedostává času na informování o našich aktivitách a to má za následek to, že veřejnost nerozumí nebo nesprávně rozumí funkcím, které plníme.
Občanská společnost je dnes úplně jiná než v devadesátých letech. Využívá jiné formy komunikace, mobilizace, sdružování se. Je méně nakloněná formalizaci fungování a zakládání organizací a preferuje neformální platformy a nová média. Ty však logicky poskytují i vyšší anonymitu a proto jsou někteří současní lídři, případně iniciativy, navzdory možnostem méně viditelné.
Neziskový sektor východu - jak jsme na tom a jak se můžeme vzájemně inspirovat?
Už rok působím ve výkonném výboru organizace, která sdružuje mimovládní organizace a občanskou společnost v oblasti východního partnerství. Vidím mnohé paralely mezi námi a východem samozřejmě v prostředí (politickém, společenském), některé významné výzvy jsou rozdílné. Mnohé společnosti se potýkají s porušováním lidských práv, obrovskou korupcí, nefungujícími médii, selhávajícím soudním systémem apod. Mnoho organizací, které znám a jejichž práci sleduji, se věnuje právě těmto tématům a problémům.
Rozhodně jim máme co nabídnout. Jsou to naše zkušenosti s podobnými procesy v začátcích vývoje demokracie u nás a rozvoje občanského sektoru jako takového. Můžeme jim pomoct nezopakovat stejné chyby, jaké jsme udělali my a ulehčit jim některé procesy. Na druhé straně si myslím, že ten přirozený vývoj, kterým jsme si prošli my, byl největší školou. Sice nás vyčerpával, ale i posilnil a to bychom neměli upírat ani našim východním partnerům.
Současně si myslím, že se v místech východního partnerství dějí některé změny, které mohou i nás významně inspirovat. Pozitivní politické změny, ke kterým došlo ne tak dávno v Gruzii a v Arménii právě díky aktivní občanské společnosti, by mohly i nám dodat tu potřebnou naději, kterou i my velmi potřebujeme.
