Statistika není příliš oblíbená věda. Studenti z ní mají hrůzu, protože kdo se má ve všech těch vzorcích vyznat. Politiky, ale i mnohé další zase dráždí, že statistiky jsou chladně neúprosné a nelze si je tak snadno ochočit, aby říkaly, co je zrovna třeba. Vymýšlejí proto různé bonmoty, ve kterých se je snaží s úšklebkem nějak odbýt. Oblíbené je říkat, že výsledkem práce statistiků jsou jen přesné součty nepřesných čísel a celkem v kurzu je i údajný výrok Winstona Churchilla o tom, že věří jen těm statistikám, které si sám zfalšuje. Také si přiznejme, že nebýváme kdovíjak nadšení, když se stáváme oběťmi různých statistických šetření nebo průzkumů, ať už se týkají našeho pracovního nebo osobního života. Co je nějakému úřadu nebo agentuře do toho, jestli bydlíme v domě z cihel nebo z tvárnic a proč bychom měli nějakým statistikům oznamovat, že jsme se ve své firmě rozhodli kromě kancelářských svorek vyrábět i gumová těsnění? Na druhou stranu jsme ale rádi, když někdo (zvláště pak stát) bere v úvahu naše preference a zajímá se o naše problémy. A při tom jsou právě statistiky důležitým zdrojem informací. Bez dobrých statistik zkrátka nelze nic většího efektivně řídit ani racionálně měnit.
Statistika mluví jasně: statistiky potřebujeme!
Neziskový sektor rovněž není prostředí, které by bylo statistikům zrovna nakloněné. Hodnoty jako nezávislost, svoboda nebo kreativita, jež jsou v neziskové sféře tradičně velmi ceněné, může suše věcný jazyk statistik jen těžko postihnout a převeden pouze do grafů a tabulek ztrácí neziskový sektor mnoho ze svého kouzla. Přesto statistické údaje o neziskovkách potřebujeme dnes dokonce více než kdy jindy. Dokazuje to (jak jinak) také jedna statistika.
Šetření, které v dubnu tohoto roku provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění, totiž ukázalo, že důvěra v neziskové organizace je v České republice na historickém minimu. Neziskovkám důvěřuje (nebo spíše nedůvěřuje) pouze 37 % dotázaných. Lépe dopadly dokonce i odbory a banky. Pojmenovat příčiny tohoto neutěšeného stavu není zase tak těžké. Neziskové organizace se často věnují nepopulárním věcem (občas za veřejné peníze) a obecné povědomí o jejich významu i principech fungování je velmi nízké. Pro populisty z různých koutů politického spektra je proto lákavé do neziskového sektoru kopat, a snadno tak získávat příznivce. Otázku, zda si neziskovky na takové kopance nenabíhají až příliš ochotně a naivně nechme na jiný článek. Nyní se zaměříme na to, jaká data ukazující význam a přínosy neziskového sektoru jsou k dispozici.
Je nás mnoho! Ale kolik vlastně?
První zádrhel nastane už ve chvíli, kdy se někdo zeptá, kolik neziskových organizací vlastně v České republice je. Statistický úřad i příslušné rejstříky sice nabízí přesně vypadající čísla, ta se ale od reality pravděpodobně dost liší. Oficiálně u nás ke konci loňského roku bylo 505 nadací, 1 518 nadačních fondů, 2 894 obecně prospěšných společností, 388 ústavů, 4 166 evidovaných právnických osob a 116 007 spolků (včetně tzv. pobočných spolků). Zvlášť poslední číslo vypadá impozantně, ovšem právě tady je zakopaný pes.
„Vzhledem k tomu, že zakládání spolků dle starého zákona 83/1990 Sb. o sdružování občanů bylo extrémně jednoduché, byly historicky založeny tisíce spolků, z nichž mnoho jich ani nikdy nevykonávalo žádnou činnost. Jakkoli tedy lze samozřejmě zjistit, kolik spolků je zapsáno ve veřejném rejstříku, není se v tuto chvíli možno nijak dopátrat toho, kolik jich je ve skutečnosti aktivních. V tomto smyslu vkládáme naděje do iniciativy soudů, které by počínaje rokem 2017 měly začít tyto neaktivní spolky rušit pro porušení povinností stanovených přechodnými ustanoveními NOZ a zákona o veřejných rejstřících,“ shrnul situaci ohledně evidence spolků právník Nadace Neziskovky.cz Mgr. Petr Vít.
Nezbývá než doufat, že se soudy své povinnosti opravdu aktivně zhostí, jisté to ale zdaleka není. Kolik ve skutečnosti je neaktivních spolků, které jsou v podstatě jen jakýmisi prázdnými schránkami, se ovšem jinak nedozvíme. Jejich počet si v současné době nikdo netroufne ani zhruba odhadovat.
Jisté nicméně je, že neziskových organizací jsou u nás řádově desetitisíce. Ukazuje to, že Česká republika je standardní demokratickou zemí, kde mají občané možnost a zájem se svobodně sdružovat, věnovat se svým zájmům a zapojovat se do široké škály veřejně prospěšných aktivit. Jen pro srovnání, v sousedním Německu působí kolem 650 000 neziskovek, v Polsku asi 125 000, v Maďarsku, které je s Českou republikou velikostně srovnatelné přibližně 65 000 a na Slovensku 43 000. Ze vzdálenějších zemí uveďme například Španělsko, kde je registrováno téměř 55 000 neziskovek, nebo pro našince možná poněkud exotický Tchaj-wan, který má dvaapůlkrát více obyvatel než naše republika a počet neziskových organizací se tam pohybuje kolem 40 000. Pouhé součty samozřejmě mnoho nevypovídají. Důležité je, jaká je v konkrétní zemi struktura neziskového sektoru a jak je nastaveno právní a ekonomické prostředí pro jeho fungování. Náš neziskový sektor ale rozhodně není ani v mezinárodním srovnání žádnou popelkou, velikostí i vlivem jde rozhodně o entitu, se kterou je třeba počítat.
K čemu všechny ty neziskovky jsou?
Početní statistika tedy není naší nejsilnější stránkou, počty však zdaleka nejsou jedinými údaji, které je třeba sledovat. Klíčové pro neziskové organizace je, aby dokázaly obhájit své přínosy a efektivitu, k čemuž je potřeba znát tzv. velká data, která sbírá a publikuje zejména Český statistický úřad. Satelitní účet neziskových institucí (SÚNI) je sestavován na Českém statistickém úřadě od roku 2004, a to na základě mezinárodní metodiky, která byla sestavena statistickou sekcí OSN ve spolupráci s Center for Civil Society Studies na Johns Hopkins University.
„Ze SÚNI lze získat komplexní informace o podílu neziskového sektoru v rámci národního hospodářství. Jsou tady, kromě jiného, ukazatele o zaměstnanosti, o dobrovolnictví, informace o financování neziskových institucí a také struktura jejich výdajů. Z údajů lze také vyčíst, jakými činnostmi se neziskové instituce zabývají,“ říká Vladimír Kermiet, ředitel Odboru národních účtů Českého statistického úřadu. Podle jeho slov je v celé Evropské unii jen 5 zemí, kde statistické úřady sestavují SÚNI ve stejném rozsahu jako u nás.
„Sběr údajů probíhá formou statistického šetření. Abychom snížili zátěž respondentů, jsou výkazy přizpůsobeny podle právních forem. Podle těchto skupin pak probíhá i statistické šetření, kdy se každý rok šetří jenom 1 skupina ve větším rozsahu, jinak každoročně oslovujeme jednotky s 10 a více zaměstnanci,“ dodává k metodice sběru dat Vladimír Kermiet.
Satelitní účet neziskových institucí je silný nástroj, prostřednictvím kterého lze získat řadu cenných údajů, avšak z hlediska neziskového sektoru má své limity. Potíž je především v tom, že množina sledovaných neziskových institucí se nekryje užším vymezením neziskových organizací. SÚNI navíc zahrnuje i vysoké školy, politické strany a hnutí, profesní komory, honební společenstva a zájmová sdružení právnických osob. Řešením by bylo například dopracování možnosti třídění výstupů dle jednotlivých právních forem. Tato problematika je, spolu s řadou dalších témat, předmětem jednání Pracovní skupiny pro velká data, jejíž vznik iniciovala Rada vlády pro neziskové organizace. Hlavním úkolem pracovní skupiny je celková systematizace a zpřístupnění informací o neziskovém sektoru v České republice. (Pozn. red.: o činnosti pracovní skupiny čtěte rozhovor s Hanou Frištenskou z Rady vlády pro nestátní neziskové organizace.)
Mýty kolem dotací
Kolem financování neziskových organizací koluje spousta legend, polopravd, ale i vyslovených pomluv. Můžeme se dokonce setkat s tvrzeními, že jediným smyslem existence neziskovek je čerpání různých dotací, nebo že nemá smysl jim dávat jakékoli dary, neboť naprostou většinu z nich spotřebují na vlastní provoz. Kam se tedy obrátit pro spolehlivá data, která ukazují, jak to s financováním neziskových organizací skutečně je?
Důležitým zdrojem informací je zejména Rozbor financování nestátních neziskových organizací z veřejných rozpočtů, který každoročně vydává Rada vlády pro nestátní neziskové organizace. Jak už název napovídá, jedná se o materiál, který se soustředí na sledování dotačních prostředků, které neziskovky získávají z veřejných zdrojů. Neziskový sektor by se samozřejmě bez „veřejných“ peněz neobešel a některé organizace jsou na nich závislé až příliš, ovšem z rozboru vyplývá, že mezi jejich příjemce patří nanejvýš 8 % z celkového počtu neziskovek.
Rozbor sleduje dotace ze státního rozpočtu, krajů, obcí a též ze státních fondů a fondů EU. Celkem z těchto zdrojů neziskové organizace v roce 2014 získaly 13 562 000 000 korun. Tato částka se může zdát na první pohled ohromná, je však třeba si uvědomit, co vše se za ní skrývá. Z hlediska státu i samospráv jde v naprosté většině o efektivně vynaložené prostředky. Neziskové organizace za ně zajišťují množství služeb a realizují řadu dalších aktivit, o které by se jinak musel postarat samotný stát a jeho složky, protože jim to přikazují stávající zákony nebo to vyplývá z aktuálních politik, strategií a dalších závazků.
Na prvním místě je starost o sport
Největší podíl z koláče celkové sumy dotací spolkla v roce 2014 už tradičně podpora sportu a tělovýchovy (36,5 %), až na druhém místě byla podpora sociálních služeb (29,6 %), na třetím pak péče o památky a kulturu (11,3 %). Ostatní oblasti pak už získaly podíly jen v řádu jednotek procent: zájmové činnosti a rekreace 3,8 %; bydlení, komunální služby a územní rozvoj 3,2 %; zahraniční pomoc a mezinárodní spolupráce 2,3 %; vzdělávání a školské služby 2,2 %. Aniž bychom chtěli zpochybňovat význam sportu, tak v kontextu dotování jiných odvětví, je výše prostředků, které směřují na jeho podporu, zarážející. Navíc v minulých letech procento dotací směřujících do sportu vytrvale rostlo. Přitom hranice mezi profesionálním (výkonnostním) a amatérským sportem je v praxi velmi neostrá.
Kde najít konkrétní příjemce dotací?
Výše jsme již uvedli, že pobírání dotací není pro neziskové organizace vůbec tak typické, jak se mnoho lidí domnívá. V této souvislosti ještě stojí za to zmínit, že v minulém programovém období Evropské unie (2007 – 2013) získaly nějakou dotaci z fondů EU jen necelá 2 % neziskovek. Na druhou stranu však existuje určitá poměrně malá skupina neziskových organizací, které z veřejných zdrojů čerpají na své činnosti dosti značné částky, a to často i řadu let po sobě. Například pokud jde o prostředky jdoucí na různé dotační tituly přímo ze státního rozpočtu, rozděluje si pouhých 10 organizací plných 19 % celkové částky (tedy asi 1 441 000 000 korun).
Veřejnost má pochopitelně právo vědět, na co jsou peníze z veřejných zdrojů vynakládány, a kdo konkrétně je získává. Transparentní vykazování dotací ve výročních zprávách samotných neziskovek by mělo být samozřejmostí, kromě toho by však měly existovat i souhrnné zdroje dat. V roce 2004 vznikl na základě usnesení vlády Informační systém NNO (IS NNO), který měl zpřístupňovat informace o všech dotacích z veřejných zdrojů a jejich příjemcích. Provozovatelem systému byly postupně Úřad vlády, Ministerstvo informatiky a nakonec Ministerstvo vnitra, pod kterým tato databáze běží dodnes.
Stařičký IS NNO a další databáze
Účel IS NNO však zůstal nenaplněn, zodpovědné subjekty nikdo nenutil, aby do něho dodávaly aktuální data, a tak v současné době nelze tuto zastaralou aplikaci považovat za relevantní zdroj informací. Oživením IS NNO v intencích původního nařízení vlády z roku 2004 (a dalšího z roku 2006) se v současné době rovněž zabývá výše zmiňovaná pracovní skupina pro velká data.
Nefunkčnost IS NNO však neznamená, že by informace o dotacích poskytovaných neziskovým organizacím nebylo možné získat, jen je nutné trochu více pátrat. Informace o dotacích poskytnutých všem subjektům, včetně neziskových organizací, obsahuje Centrální registr dotací CEDR III provozovaný Generálním finančním ředitelstvím. Až na úroveň krajů jsou informace dohledatelné poměrně dobře, v případě měst a obcí už je to podstatně horší, jimi rozdělované dotace už v žádné souhrnné databázi nenajdeme. Nezbývá tedy než se obrnit trpělivostí a pátrat přímo na jejich webových stránkách, případně použít systém MONITOR, který obsahuje účetní závěrky a další údaje o hospodaření měst a obcí.
Soukromé dárcovství je velká neznámá
Financování neziskových organizací z veřejných zdrojů lze i přes určité nedostatky zmapovat poměrně slušně. Jiná je situace, pokud jde o soukromé prostředky plynoucí neziskovým organizacím od individuálních a firemních dárců. „Ucelená data totiž vlastně nemáme. Od Generálního finančního ředitelství víme, o kolik si jednotliví dárci a firmy sníží daňový základ, ale to je informace jen o určité výseči evidovaného dárcovství (v daňových přiznáních),“ řekl k tomuto tématu Jan Kroupa z Českého centra fundraisingu.
Jedná se o to, že větší dary jsou daňově uplatnitelné a dárci si o jejich výši mohou snížit základ pro výpočet daně z příjmu (fyzické osoby až o 15 %, právnické osoby pak maximálně o 10 %). Tuto možnost však využívají spíše jen firemní dárci, kteří podporují neziskové organizace většími částkami. Drobní individuální dárci, kteří přispívají například do veřejných sbírek, nesplňují všechny podmínky zákona nebo o možnosti daňového odpočtu ani nevědí.
Daňově uplatněné dary daly v roce 2014 dohromady částku kolem 1,5 miliardy korun, v této sumě jsou však započítány i například dary pro vysoké školy nebo vědecké a výzkumné instituce, kolik skutečně získaly neziskové organizace tedy ani v tomto případě nevíme.
Bez informací statistiku nesestavíme
Dělat jakékoli závěry o dárcovství v České republice jen na základě daňově uplatněných darů samozřejmě nedává smysl, přesto se s takovými tvrzeními občas setkáváme. „Z těchto údajů se také vypočítává průměrný dar, který třeba u jednotlivých dárců vychází kolem 12 tisíc. Průzkumu reprezentativního vzorku běžné populace 50 + v ČR, které se jsme realizovali s Národohospodářským ústavem AV ČR nicméně toto číslo značně korigoval – průměrný dar vychází něco málo přes tři a půl tisíce.“ Upozornil Jan Kroupa.
Občas se objevují dílčí průzkumy provedené přímo některou neziskovou organizací nebo subjektem, který neziskový sektor podporuje či s ním jinak spolupracuje. Při zobecňování jejich výsledků bychom však měli být spíše zdrženliví. Tyto výzkumy totiž většinou pracují jen s omezeným okruhem respondentů (a to nejen početně, ale například i co do příslušnosti k různým sociálním skupinám), soustředí se na příliš úzkou oblast dárcovství (určitý okruh témat nebo dárcovských metod) a občas též stojí na příliš návodně nebo jinak nevhodně pokládaných otázkách. Jan Kroupa to shrnul následovně: „Máme kusé informace o některých skupinách dárců a pak řadu více či méně kvalifikovaných odhadů: o neevidovaných darech, o malých darech, které nelze jako odpis z daňového základu uplatnit, o sponzorování, o celkových výnosech sbírek, o darování různých sociálních, věkových, příjmových/majetkových nebo vzdělanostních skupin atp. A obávám se, že také spoustu přání ...“.
Stát by měl zapracovat, neziskovky však ještě více!
Státní úřady již nyní mají o neziskovém sektoru spoustu zajímavých a užitečných informací, do budoucna je pak třeba pracovat na tom, aby byly ucelenější a snadněji dohledatelné. Zdá se, že vůle ke spolupráci ze strany státu v současné době existuje a neziskové organizace by měly tuto nabídku využít. Spoléhat se pouze na spolupráci a pomoc státu by však nebyla správná cesta. Neziskový sektor by zároveň měl pracovat na budování vlastního institucionálního i odborného zázemí, díky kterému by bylo možné získávat relevantní data. Zdaleka nejde jen o dárcovství. Neméně důležité je soustředit se na statistiky, které neziskovým organizacím pomohou získat důvěru veřejnosti, ať už jde o v poslední době diskutované měření dopadu činností neziskovek, nebo efektivitu využívání darů. Z širšího pohledu se budování těchto kapacit neobejde bez obecnějšího posilování sebehodnotících a samoregulačních nástrojů a institucí uvnitř neziskového sektoru.
