Možnosti chráněných dílen
Chráněné dílny nabízejí lidem s postižením různou formu podpory. V upravených podmínkách zaměstnávají fyzicky i psychicky znevýhodněné. Velkým firmám, které ze zákona musí zaměstnávat zdravotně postižené (tedy ty, které orgán sociálního zabezpečení uznal invalidními v prvním, druhém a třetím stupni), nabízejí náhradní plnění této povinnosti. Firma například zadá dílně závěrečnou kompletaci výrobků či si objedná propagační předměty se svým logem.
Dílny, které se vydaly cestou dobrodružnější, vyrábějí vlastní rukodělné výrobky. V takovém případě je pro další rozvoj a konkurenceschopnost dílny klíčový její vedoucí. Ten by měl ideálně klienty motivovat, naučit je techniku práce, dohlížet a pomáhat. Tato pozice vyžaduje škálu schopností – od terapeutických přes komunikační, organizační až po řemeslné a tvůrčí. Vedoucí také volí výrobní program a má tak vliv na estetickou kvalitu výsledku. Reálná situace dílen a platové podmínky vedoucích však spíše svádějí k udržování stávajícího chodu, během kterého není na vylepšování postupů a designu čas ani energie.
Legislativní bariéra
Vedle toho čelí dílny různým změnám legislativy. Podle samotných klientů, kteří se svěřují na diskusních fórech, poškozují situaci celé sféry podvodné praktiky těch, kteří zakládají chráněné dílny na krytí černého odbytu asijského zboží, pobírají na své klienty příspěvky a nevyplácejí jim skoro nic. Právě v reakci na takové podvody byl v roce 2013 upraven zákon o zaměstnávání postižených. Předtím měli minimální mzdu sníženou podle stupně invalidity, například jen na 5 000 Kč. Nyní pro ně platí stejně jako pro ostatní běžná minimální mzda, od ledna 2015 zvýšená na 9 200 Kč. Dílny jim však takové odměny nejsou schopné vyplácet, klienti tolik nevydělají a dotace smí nově pokrýt jen 75 % mzdových nákladů.
Klientem dílny tedy ideálně zůstane ten, kdo je schopen si čtvrtinu své mzdy vydělat. Ostatní mají problém. S tímto rozhodnutím nesouhlasí provozovatelé chráněných dílen, podle kterých je přední terapeutický dopad provozu, finanční soběstačnost by měla být vedlejší. „Primárním cílem není zisk. Výrobní programy jsou tu proto, aby se při nich klienti chráněných dílen něco naučili,” uvedla v ČRo 1 – Radiožurnálu mluvčí chráněných dílen Fokus Praha Kateřina Hladká. Realita a stát však tlačí na odlišné srovnání priorit a navrhují důslednější ekonomický pohled na celý sektor. Pak se nabízí otázka. Může být rukodělný výrobek z chráněné dílny dražší a konkurenceschopný? Zlepšila by spolupráce s designéry, důslednější řemeslné vzdělávání nebo lepší marketing postavení a cenu výrobků na trhu?
Nová řešení pro plnohodnotné výrobky
Jednu z možných odpovědí nabízí český společensky prospěšný projekt FOREWEAR. Sbírá nevyužité staré oblečení, třídí ho na charitu ve spolupráci s o. p. s. Borůvka Praha, ze zbytků nechává vyrábět netkanou textilii a z té pak vytváří chráněná dílna v Chotěboři recyklované výrobky. FOREWEAR již rok a půl funguje bez dotací a příspěvků. Projekt zatím není finančně soběstačný, i když tímto směrem míří.
„Tím, že nespoléháme na finanční dotace nebo jinou podporu, ať už od firemních dárců nebo z vlastní kapsy, musíme vyrábět něco, o čem předpokládáme, že o to bude zájem,“ říká iniciátorka projektu FOREWEAR Markéta Borecká. „Děláme věci tak, aby byly praktické i hezké na pohled. A aby na nich nebylo na první pohled vidět, že je šil někdo znevýhodněný. Nechceme, aby výrobky vzbuzovaly soucit. Častým motivem nákupu je nejen podpora výrobku chráněné dílny, ale prostě fakt, že se výrobek lidem líbí a že se ho pak kupující nestydí třeba někomu věnovat.“
Podobné snahy popisuje i Milena Tretterová, vedoucí chráněné dílny Proutek: „Nejčastěji naši dělníci oceňují, když na ně veřejnost nepoukazuje jako na jiné, byť by to bylo myšleno v dobrém, ale vnímá je jako obyčejné zaměstnané dospělé lidi.“ Proutek je lepším příkladem klasické chráněné dílny. Organizace má skvělé webové stránky, kupující se dozví nejen o klientech, ale i o týmu, který dílnu vede. Výrobky nejsou podceněné, a přestože dílna zpracovává klasické materiály jako papír nebo látky, konečné výsledky jsou originální.
Zatímco vedoucí chráněné dílny Proutek zmiňuje příležitostnou spolupráci s řemeslníky nebo výtvarníky, FOREWEAR vnímá právě tuto část výroby jako klíčovou. „Hodně jsem investovala do produktového designu,“ říká Borecká. „Celkově si myslím, že v souvislosti s chráněnými dílnami je spousta prostoru pro šikovné lidi, kteří umí pracovat s grafikou, jsou produktovými designéry nebo si chtějí na něčem, co funguje v reálu, vyzkoušet propagaci a marketing.“ Při spolupráci s designérem nebo zkušeným řemeslníkem klienti výrobky zvládnou dobře vytvořit, vedoucí získá k ruce jasný návod a postup výroby a konečné zboží má na trhu lepší postavení.
Fakt, že klienti chráněných dílen jsou často velmi zruční a schopní, dokazuje i projekt společnosti ČEPS ve spolupráci s občanským sdružením Design Alliance. Design ze Sluneční zahrady je soubor dárkových předmětů s firemním motivem navržený tak, aby ho bylo technologicky i cenově možné vyrábět nebo kompletovat v chráněných dílnách. „Některé získaly ocenění na odborných soutěžích a do svých stálých sbírek je zařadilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze,“ říká Pavel Kuklík z Design Aliance.
Vedoucí dílny Proutek i další odborníci se shodují, že zákazníci jsou ke koupi výrobků motivováni také jejich nízkou cenou. Odpověď na to, zda je společenským standardem vnímat práci postižených jako méněcennou, můžeme dát my, spotřebitelé. Pokud by dílny vykročily směrem k nám a nabídly krásný, kvalitní a užitečný výrobek, mohli bychom i my vykročit směrem k handicapovaným a zaplatit za takový předmět férovou částku. Nebylo by to nakonec nejlepším oceněním a začleněním znevýhodněných do většinové společnosti?
Text: Kateřina Zvelebilová
