Dnes po celé České republice proběhnou ročně stovky festivalů, čímž jsme v porovnání s jinými evropskými státy ve vedení. Za mnohými kulturními akcemi stojí z velké části neziskové organizace a dobrovolníci.

Filmový scénograf Petr Pištěk pamatuje, kdy vznikla jedna z prvních organizací občanské společnosti na podporu umění, Linhartova nadace. Hned po sametové revoluci také proběhla několikadenní akce na Staroměstském náměstí za zpřístupnění uzavřených prostor pro kulturu. Ve vzduchu byl cítit entuziasmus, rozdávaly se karty a výsledky tehdejšího nadšení jsou mezi námi dodnes - třeba legendární klub Roxy, Rock café nebo Radio 1.

Petr Pištěk

Linhartova nadace

Filmový architekt, podílel se na řadě distribučních filmů, spolupracoval na příklad s režisérem Bohdanem Slámou na filmech Divoké včely a Venkovský učitel nebo na filmu Zemský ráj to na pohled Ireny Pavláskové. Za scénografii filmu Hastrman byl v roce 2019 nominován na Českého lva. Stál u zrodu Linhartovy nadace, kde působí dodnes.

Petře, v 70. letech jsi vystudoval scénografii. Jak to tenkrát chodilo u filmu?

Dělal jsem hlavně filmovou scénografii, divadelní jen okrajově. Tenkrát schvalovala honoráře odborná komise, která zasedala v Mánesu. Museli jsme před ní předstoupit s jasnou vizí a podklady.

Ke každému oboru byla sestavená komise složená z odborníků, kteří rozhodovali, na co půjdou peníze a na co ne. Nebyla komise pro filmovou scénografii, honoráře za filmovou výpravu schvalovala komise pro divadlo. Proto jsem předkládal vymyšlené návrhy divadelní scény a žádal na ně finance. Někdy se v tom komise šťourala, vyptávala se, chtěla detaily. Když se to konečně povedlo obhájit, dali mi razítko a já mohl jít na produkci, která mi to zaplatila.

Museli jste si během natáčení dávat na něco pozor?

Pozor si museli dávat scénáristi a režiséři. Když jsme točili Kalamitu s Chytilovou, vedení pozastavilo natáčení. Měli strach, že si Věra upraví scénář, který předložila - aby měly věty dvojsmyslné významy. Musela nechat veškeré změny ve scénáři schvalovat.

Někdo to vyřešil tak, že si zařídil legitimaci KSČM, Česko sovětského přátelství, Lidových milic a podobně. Těm pak šla kariéra rychle nahoru.

Jak jsi jinak prožíval 70. léta?

Bylo mi tehdy 28 a cítil jsem ohromný tlak ze strany normalizace. Fantastické kluby, které vznikly v 60. letech, třeba klub U prstenu nebo Orfeus, polykali svazáci a dělali z nich SSM kluby. Řada lidí se dnes tváří, že prožila tyhle léta v opozici v Rubínu, a přitom to byl v podstatě svazácký klub.

Většinou to byly zabavené divadelní kluby nebo kluby vznikající kolem hudebních souborů. Ze začátku tam razili tvrdou svazáckou linii, což pro mě bylo nepřijatelné. Třeba Vlasta Třešňák do Rubínu už v životě nevkročil. Já tam pak párkrát zašel, ale trvalo to.

Potkával jsi lidi z undergroundu?

Vídal jsem je, ale začalo se to tvrdě rozdělovat kolem Charty. Spousta lidí, kteří chtěli emigrovat, zjistila, že dobrá cesta k tomu být vyhozen z republiky, je podepsat Chartu. Úzká parta kolem Charty se zapouzdřila a nikdo nevěděl, kdo je udavač. Mnohdy to byli lidi z toho nejužšího jádra.

Co jsi v té době dělal ty?

V druhé polovině 70. let jsme si spolu s přáteli pronajali obrovskou faru, abychom se mohli bavit tak, jak jsme byli zvyklí. Hráli jsme divadla, dělali koncerty, do toho tam pobíhaly naše děti. Chytali jsme západní televizi, pořádali festivaly a hlavně oslavovali, co se dalo. Zkrátka jsme si žili, jak jsme chtěli.

Touha se bavit byla silnější než strach ze státní represe. Zdroj: Petr Pištěk

Jeden známý dělal na Mezinárodním svazu studentstva. Nějakým záhadným způsobem tam přežil archiv filmů, kde byly v trezoru uložené tehdy zakázané filmy a on si je mohl půjčit. Sehnali jsme promítačku, pronajali si v hospodě sál, pozvali známé a pouštěli si tenkrát zakázané filmy jako třeba Případ pro začínajícího kata, Všichni dobří rodáci a spoustu dalších.

To zní skoro idylicky. Jak dlouho vám to procházelo?

Žili jsme si vlastním životem a možná jsme se odlišovali, což místním nesmírně vadilo. Zapisovali auta, udávali nás. A pak nám faru v roce 82 sebrali estébáci za nedovolené shromažďování a pár lidí pozavírali.

A tebe?

Mě taky. Na rok a půl. Byl jsem všude možně. V Litoměřicích, Oráčově, na Kladně v hutích, nepárali se s tím. Dokonce o nás v policejním muzeu na Karlově udělali obrovskou vitrínu, která byla věnovaná událostem na faře s fotografiemi, tiskovinami, různými věcmi. Ukazovali nás jako hrůzný příklad lidí, kteří se scházejí, žijí jak zvířata, dělají pokoutné věci. Tak jsme se stali exponátem v muzeu. Bohužel po převratu všechny věci zmizely a já si to nestihl vyfotit.

Co jsi dělal, když tě pustili?

Moje žena Zdena začala zpívat s Jasnou Pákou, takže jsem vylezl z vězení a rovnou do undergroundu. Začal jsem s nimi jezdit, dělat kostýmy, světla, dekorace, všechno.

Měl jsem také ohromné štěstí, co se týče práce. Když člověk vyšel z kriminálu, všichni se na něj dívali jako na potenciálního práskače, estébáci na něj vyvíjeli nátlak, aby s nimi spolupracoval. A taky přišel o práci.

Já měl kliku. Na Barrandově odcházel zrovna jeden člověk do penze a říkal, že mě klidně vezme, bylo mu úplně jedno, že mám za sebou kriminál. Přijal mě a já mohl zase pokračovat u filmu. To bylo geniální, málokomu se podaří, aby vylezl s takovým škraloupem a vzali ho zpátky do původní práce.

Na faře se scházeli lidé s podobnými názory a životním stylem. Sousedům byli trnem v oku. Zdroj: Petr Pištěk

Jak to pokračovalo s Jasnou Pákou?

V roce 84 nás zakázali. Tenkrát zakázali spoustu kapel. V Rudém právu vyšel článek „Nová vlna se starým obsahem", začali se hrabat v textech kapel a Jasná Páka byla na jednom z prvních míst.

Přemýšleli jsme, jak z toho vybruslit. Tenkrát se musely dělat přehrávky před komisí. Udělali jsme komponovaný pořad, jeden známý z Barrandova se toho ujal jako režisér, vymyslel scénář, udělal návrhy kostýmů, zahrálo se to před komisí, ale neprošlo to.

Bylo zajímavé poslouchat výroky lidí v komisi. Seděl tam Resler, který říkal, že je to naprosto v pohodě, že žádný zákaz není potřeba. Ale jinak byli všichni proti. Říkali, že je to strašné, ničí to mládež, nemá to socialistickou perspektivu, je to nihilistické, negativní, dekadentní a já nevím, co všechno.

Po revoluci jste rozjeli akci Alternativa - několikadenní demonstraci na Staroměstském náměstí za otevření klubů. Jaké to bylo?

Všechna místa začal rozkrádat stát a my chtěli rozjet klub. Od období fary jsme to dělali pořád stejně, hledali jsme tvůrčí prostředí pro výstavy, divadla, muziku. Tehdy se ale nikdo s nikým nebavil. Ministerstvo kultury nereagovalo, spoustu míst bylo zavřených, tak jsme měli jasný požadavek: dejte nám prostory, ať s tím kraválem můžeme někam zalézt.

Akce trvala asi 14 dní, každý den probíhaly koncerty, od rána do večera program. Tenkrát tomu hodně pomohl Joska Skalník, který dělal poradce pro kulturu na Hradě Havlovi. Uspořádal hromadné setkání, sešla se vláda a zástupci Prahy. Město ukázalo plán, na kterém byly vyznačené prostory k dispozici. Vypadl z toho Bunkr, Roxy, Rock café a spousta dalších.

Petr Vaněček na akci Alternativa na Staroměstském náměstí. Zdroj: Petr Pištěk

Tehdy už fungovala Linhartova nadace. Co jste tenkrát věděli o nezisku?

První setkání lidí kolem Linhartovy nadace proběhlo kolem roku 87 při rekonstrukci parku v Počernicích. V 90. letech jsme tam dělali indiánské akce pro děti, koncerty, divadla, přírodní sochy. Byli jsme plní entuziasmu a o nezisku jsme nevěděli nic. Chod nadace jsme ze začátku podporovali jen z vlastních zdrojů.

Postupně jsme začali rekonstruovat prostor Roxy a pořádat první akce a koncerty. Poprvé po převratu tu také vystupovali Plastici. V prvním patře vznikla galerie, dnes Galerie NoD. Promítali jsme filmy, pořádali výstavy, tančírny, koncerty.

Dnes se Linhartova nadace stará o prostory ve Školské ulici, kde probíhá projekt zaměřený na podporu Tibetu a postupně rozjíždíme projekt v bývalé továrně na Znaky v Praze na Letné. Pokračujeme v tom, co jsme dělali už za totality na faře. Propojujeme lidi se zájmem o umění, tvoříme kulturní program, děláme to, co nás baví.

Jak vzpomínáš na festival Totalitní zóna, kde začalo pirátské vysílání Radia Stalin, dnešního Radia 1?

Byla to drzost, začít s vysíláním načerno. Byl to vždycky můj sen rozjet pirátské rádio a naštěstí se nás takových sešlo víc. Za socialismu se v něm nic nehrálo, nedalo se moc poslouchat. Telekomunikace na nás podaly žalobu za pirátské vysílání, policie se zastupitelstvem Prahy 7 udělaly zákrok a sebraly nám vysílačku. Stát nakonec frekvenci uvolnil a Radio funguje dodnes. Začátek ale nebyl jednoduchý.

Jak se po revoluci změnil kulturní život v porovnání s tím, jak to bylo za totality?

Třeba kolem hudby se změnily možnosti a je konečně z čeho vybírat. Dřív se toho dělo míň a lidi to víc prožívali. Museli si všechno složitě shánět, půjčovat, přepisovat, přehrávat. Byl to mnohem intenzivnější rituál. Nabídka a možnosti byly omezené, což z toho dělalo vzácnost. Lidé si toho také víc vážili, dnes si každou písničku můžete hned stáhnout, nemusíte na nic čekat, nic nestojí v cestě. Dřív to bylo nebezpečnější a tím víc vzrušující. Mělo to své kouzlo.

Na dnešní kultuře mě mrzí komercionalizace. Na druhou stranu je dobře, že existuje tolik subkultur. My stejně pořád pokračujeme v tom, co jsme dělali dřív. Stále v nás je ta stejná touha se potkávat.

Hana Štiková

Redakce Světa neziskovek

Články

Ve Světě neziskovek najdete

Zůstaňte v obraze

Společně tvoříme Svět neziskovek

Děkujeme partnerům Světa neziskovek

Zůstaňte v obraze