Marcela a Radek Vyvialovi

Radek je velitelem čety profesionálních hasičů v Kolíně. V roce 2004 se stal v Minsku mistrem světa v požárním útoku, z Mistrovství světa v Moskvě přivezl stříbrnou medaili. Je dvojnásobným vítězem Ligy ve výstupu na věž i čtyřnásobným mistrem republiky v této disciplíně. Trénuje týmy v požárním sportu a individuálně jednotlivce.

Marcela soutěžila na několika Hasičských olympiádách, často závodila v Rakousku, opakovaně se účastnila Mistrovství republiky. Pochází ze Zibohlav, kde se dříve podílela na organizaci hasičských kulturních akcí, zejména pro děti – jako jsou dětské dny, karnevaly apod. S manželem Radkem mají tři děti.

Radek Vyvial (uprostřed) na Mistrovství světa v Minsku. Foto: Archiv manželů Vyvialových

S Marcelou a Radkem Vyvialovými se scházíme u malého hřiště v Zibohlavech. Sedáme si ke stolu u dřevěného přístřešku, kde se každý večer v šest otevře výčep pro místní. Obklopuje nás svěže zelený trávník s překážkami a vodní nádrž. Vše tu před pár lety vybudovali dobrovolní hasiči.

„Dobrovolné hasičství je u nás zase na vzestupu,“ začíná vyprávět rodačka Marcela. Oba s Radkem pocházejí z rodiny, kde se členství u dobrovolných hasičů předává z generace na generaci.

„Většinou to tak je, že se hasičství v rodině dědí,“ směje se. Radek pochází z Kozlovic, obce u Frýdku-Místku, jeho pradědeček tam založil hasičský sbor. Radek působí jako profesionální hasič, byl dlouholetým členem reprezentace ČR v požárním sportu, v současné době se věnuje trenérství. Pro oba manžele je hasičství celoživotní srdeční záležitost.

Marcela s Radkem se seznámili díky požárnímu sportu. Foto: Archiv manželů Vyvialových

Styděl jsem se a utekl

Radku, jak vzpomínáte na začátky u hasičů?

Radek: V pěti letech mě máma přitáhla do hasičárny. Nechtěl jsem tam být, tak jsem utekl. Hrozně jsem se styděl. A ona mě táhla přes celou hasičárnu zpátky se slovy: „Budeš tady a hotovo.“ A tak jsem tam už zůstal. Byl jsem v hasičárně pořád, táta byl velitel hasičů v obci, všechno se kolem toho doma točilo. Naučil jsem se šplhat po laně, střílet vzduchovkou, motat hadice, první pomoc, topografické značky. Bylo to pestré. Kolektiv byl skvělý. A tak jsem to pak šel dělat i jako povolání.

Jak funguje spolupráce profesionálních a dobrovolných hasičů?

Radek: Činnost dobrovolných hasičů je záslužná. Jezdí k výjezdům, dopravním nehodám nebo menším událostem a vypomáhají nám profesionálům. Poměrně velkou část zásahů pojmou sami. Pomáhají s čerpáním vody, čištěním silnic nebo s ucpaným odpadem ve škole. Někdy je to problém, protože zaměstnavatel nechce zaměstnance, který je u dobrovolných hasičů, pouštět k výjezdům. Taková dobrovolná jednotka musí být schopna vyjet k události do deseti minut. Z tohoto důvodu část jednotek spadá do nižší kategorie a některé mohou i zaniknout. Pak si je musí obec půjčovat ze sousedních obcí, aby splnila povinnost danou zákonem.

Kromě toho jsou dobrovolní hasiči nápomocni samotné obci – zajišťují činnosti, na které by si obec jinak musela najímat externí firmy.

Ryze mužský kolektiv

Mužská energie ve Finsku, 2001. Foto: Archiv manželů Vyvialových

Jak to vypadá na místě zásahu, kde se setkají dobrovolníci a profesionálové?

Radek: Dobrovolní hasiči jsou mnohdy na místě dřív a mají stejné kompetence jako profesionální. Jen ne všichni členové jsou nositelé dýchací techniky, takže nemohou pomáhat uvnitř objektu. Občas jim chybí i potřebné vybavení, jako máme my – například speciální výšková technika. Jakmile přijede na místo profesionální jednotka, velitel automaticky přebírá zásah. Dobrovolní hasiči pak pomáhají s vedlejšími činnostmi, čerpají vodu, zřídí čerpací stanoviště v rybníku nebo zajišťují činnosti po zásahu.

Záběr jejich činnosti je tedy poměrně rozsáhlý…

Radek: Ano. Dobrovolní hasiči toho pojmou opravdu hodně. A kromě výjezdů se věnují i dalším aktivitám. Ne všichni členové totiž mají výjezdovou činnost. Zpravidla ženy, nebo starší členové.

Proč ve výjezdních jednotkách nejsou ženy?

Radek: Ony tam jsou. Ale jen u dobrovolných hasičů.

U profesionálních ne?

Radek: Tam ne. Je to dané zákonem.

Jak je to možné? Jaký je na to Váš pohled?

Radek: Že je to správně. Už jen z principu. Většina chlapů vnímá ženu jako něžné pohlaví. Sloužíme čtyřiadvacítky. Aby byla v kolektivu třinácti mužů jedna žena…

A co kdyby byl kolektiv třinácti žen a byl tam jeden muž?

Radek: Tak nesplní fyzická kritéria.

U dobrovolných hasičů jezdí ženy i k výjezdům a patří k neodmyslitelné součásti sboru. Foto: Archiv manželů Vyvialových

Jak se na to díváte Vy Marcelo, necítíte se diskriminovaná?

Marcela: Ne, já na to mám stejný názor. I když je žena trénovaná, zvládá spoustu činností, tak většinou narazí na fyzický limit. A při skutečném zásahu, kdy jde o životy a velitel se má rozhodnout, koho tam pošle, tak by neměl dělat rozdíly, jestli tam vyšle muže, nebo ženu…

Radek: Přesně tak. Já taková rozhodnutí musím dělat i mezi chlapy. Rozdíly bych dělat neměl, papírově máme všichni stejný výcvik. Lidsky ale stejní nejsme – mám na směně 12 kluků rozdílného charakteru, věku, vím, co kdo dělá nad rámec výcviku, jak je na tom fyzicky i manuálně. Znám jejich přednosti a to, jak reagují v různých situacích. Vím, který kluk je svobodný, nebo má doma malé dítě. Vím, na koho se můžu spolehnout.

Jsem u hasičů pětadvacet let a ať chci nebo ne, podvědomě tyhle skutečnosti beru v potaz při rozhodování, kdo tam půjde. Já za ně zodpovídám. Jestli se jim něco stane, zodpovědnost je na veliteli zásahu – já budu na pranýři jako první. Nedokážu si představit, že bych se měl takhle rozhodovat a mít tam ženu. Navíc chlapi mezi sebou se chovají jinak…

Marcela: Mají svůj slovník, vyjadřování, chování. Když jsme spolu s Radkem chodili, doprovázela jsem ho na soutěže. Zažila jsem si ten jejich pánský kolektiv, až jsem sama usoudila, že někdy bych tam být raději neměla (smích).

Radek: Na útvaru samozřejmě ženy pracují. Jsou to denní zaměstnankyně, pracují jako mzdové účetní, krizové pracovnice, pracují v administrativě, na operačních střediscích a podobně. Ale u dobrovolných hasičů ženy k výjezdům jezdí. Bývají i velitelky.

Zajistit kontinuitu

Dobře, posuňme se dál. Marcelo, dříve jste se hodně angažovala, co všechno jste tehdy dělali?

Marcela: Než jsme měli děti, zapojovali jsme se hodně. Léta jsem se podílela na pořádání karnevalů, dětských dnů, mikulášských setkání… Na karnevaly sem jezdili i lidé z města a okolních vesnic, byly to opravdu povedené akce. V současnosti už nám tolik času nezbývá, ale většina akcí se pořádá stále, například plesy nebo dětské dny. Zástupci dobrovolných hasičů chodí dodnes gratulovat svým členům k různým výročím a kulatinám.

Situace se změnila?

Marcela: Většina z toho se udržuje dodnes, ale tenkrát toho bylo samozřejmě víc. V minulém režimu, v době mého dětství, se tady neustále konaly brigády, stále se něco budovalo – zkrátka doba budovatelská. Hasiči postavili kulturní dům i požární nádrž, pravidelně ji každý rok čistili, my děti jsme tu trávily celé léto. Pláž byla plná lidí, všichni se sem chodili koupat. Vybudoval se také park, na volný plac u zastávky přibyly houpačky, atrakce pro děti.

Lidi měli v obci většinou i zaměstnání a stejnou pracovní dobu, takže se odpoledne mohli scházet. Dnes je to složitější, mladí lidé se stěhují do měst nebo dojíždějí za prací, možností vyžití je mnohem víc, večer přijedou utahaní domů a přirozeně už nezbývá tolik elánu. Přesto je zde i spousta aktivních členů, kteří tomu obětují opravdu hodně. Dnes je počet členů v Zibohlavech kolem 80, dřív jich bylo tak 130.

To je stále dost. Nebo máte pocit, že už lidi tolik neláká stát se dobrovolným hasičem?

Marcela: Mám dojem, že se to přelévá. V jednu dobu se začalo pracovat s mládeží jiným způsobem, takže nebylo na co navazovat. Už se to naštěstí zlepšilo.

Radek: Vidím to nadějně, Zibohlavy teď mají dvě družstva dětí. Zúčastňují se soutěže Plamen, objíždějí okresní, okrsková kola. I z okolních vesnic je zájem. Pro spoustu rodin jsou tradiční sporty, jako je fotbal nebo hokej, nedostižné, nebo to nejsou schopny logisticky zvládnout. Pak je pro ně přijatelnější dát děti k hasičům.

Vzájemná podpora, radost a zážitky na celý život. To všechno dá člověku požární sport. Foto: Archiv manželů Vyvialových

Co všechno může členství u hasičů dětem přinést?

Marcela: Všestranné dovednosti, pohyb, naučí se zdravovědu, vázat uzly, topografické značky. Seznámí se s požární technikou. Získají praktické dovednosti do života, které jim žádný jiný kroužek nedá. Hlavně jsou v kolektivu, kde se utváří přátelství na celý život.

Radek: Já jsem byl deset let v reprezentaci a jezdil každý měsíc s partou deseti, patnácti kluků každý měsíc na týdenní soustředění. Procestovali jsme celý svět. Navázali jsme tak pevné vztahy, které jen tak něco neohrozí.

Hasiči jsou obzvlášť soudržní. Kdykoliv máte na cestách nějaký problém a řeknete, že jste hasič, tak vám pomůžou. Každá hasičárna má vlastní prostory pro návštěvy. Když cestuji, tak mám možnost na některých hasičských stanicích se ubytovat.

Kdo to vidí poprvé, nevěří vlastním očím

Radku, jste čtyřnásobný mistr republiky ve výstupu na cvičnou věž a mistr světa v požárním útoku. Co všechno požární sport obnáší?

Radek: Požární sport vznikl v roce 1945 v Sovětském svazu jako příprava hasičů pro výkon povolání. Postupně se z toho stal profesionální sport. Máme dva druhy sportu, první je tradiční, kterému se říká CTIF. Družstvo tvoří deset členů a má za úkol simulovat požární útok. Roztáhne technické prostředky takovým způsobem, že kdyby se do nich pustila voda, tak jsou schopny nasát vodu a stříkat. U druhém typu sportu se používá voda a je to atletická disciplína. Disciplíny jsou dohromady 4 – požární útok, štafeta 4x100 metrů, běh na 100 metrů s překážkami a výstup do čtvrtého podlaží cvičné věže.

Co je Vaše nejoblíbenější disciplína?

Radek: Asi výstup na věž. Ta je pro mě nejatraktivnější. Běžíte k té věži a s pomocí žebříku bez jištění vylezete do 12 metrů. Kdo to vidí poprvé, tak často nedokáže uvěřit, jak je to vůbec možné.

Start nejnáročnější disciplíny, výstupu na cvičnou věž. Foto: Archiv manželů Vyvialových

Jak si jako Česká republika v požárním sportu vedeme?

Radek: Jsme skoro nejlepší. V roce 2018 jsme se stali poprvé mistry světa a jinak jsme téměř vždycky na bedně. Prim hraje Rusko, Ukrajina, Bělorusko. V těchto zemích to funguje na profesionální úrovni, sportovci to mají jako povolání. U nás je to v rámci našeho zaměstnání stále jen zájmová činnost, které se nejvíce věnujeme v našem volnu. I tak si ale vedeme výborně. Například na posledním Mistrovství světa v kazašské Karagandě (pozn. red. Mistrovství světa skončilo 5. 9. 2021) jsme celkově v kategorii muži skončili druzí a v kategorii ženy třetí – Pavel Krpec a Karolína Vyvialová, oba v běhu na 100 metrů s překážkami, si dokonce odvážejí domů tituly mistrů světa.

Na závěr zpátky ještě k místnímu životu. Jak byste shrnuli roli hasičů pro obec?

Radek: Bez dobrovolných hasičů by kulturní a společenský život v obci vůbec nefungoval. V každé obci je minimálně malá hasičárna, ve které si pár nadšenců opečovává svou starou stříkačku PS8. Tihle lidé často tvoří jádro a udržují komunitu. Tím, že občas uspořádají ples nebo nějakou akci, přispívají k soudržnosti.

Marcela: Moderní digitální doba vede lidi spíše k individualitě. A já si myslím, že je hrozně důležité zachovávat v obci pospolitost, dělat něco víc pro místo, kde žijeme. Potkávat se, pomáhat si, dělat akce, ze kterých si odneseme společné zážitky a máme na co vzpomínat. A to všechno se díky hasičům daří. Jsem ráda, že se u nás opět pracuje s mládeží a vzniká tak další generace mladých hasičů. Tradice bude dál pokračovat.

Děkujeme za rozhovor!

Hana Štiková

Redakce Světa neziskovek

Články

Ve Světě neziskovek najdete

Zůstaňte v obraze

Společně tvoříme Svět neziskovek

Děkujeme partnerům Světa neziskovek

Zůstaňte v obraze