Být užiteční

Píše se rok 1990, do polistopadového Československa proudí rumunští uprchlíci. Je srpen. Komunistický režim v jejich zemi padl jen měsíc po Sametové revoluci, útočiště hledají především před hroutící se ekonomikou. Československo je pro většinu z nich přestupní stanicí na cestě na Západ, přesto si s nově příchozími nevíme rady. Chybí systém péče o migranty, jejich přijetí naráží také na projevy odporu části společnosti.

Manželé Ilja Hradecký a Vlastimila Hradecká v této chvíli ještě nevědí, že za pár týdnů založí jednu z prvních neziskových organizací demokratického Československa – Naději. Na začátku srpna 1990 zatím vědí, že chtějí být užiteční a pomáhat lidem, když to teď okolnosti umožňují. Zkušenost se sociální prací sice nemají, celá 80. léta se ale angažovali v církvi a krátce po revoluci iniciovali obnovení činnosti Armády spásy u nás.

„Vrátili jsme se do Prahy, z chalupy, kde jsme neměli rozhlas, televizi ani noviny. Obrazy rumunských uprchlíků na pražských nádražích v televizních zprávách nás okamžitě uvrhly do reality. Naše následná aktivita byla spontánní rozhodnutí – viděli jsme lidi, kteří potřebují pomoc, a bylo v naší moci pro ně něco udělat, tak jsme vyrazili zjistit situaci na místo,“ vzpomíná Ilja Hradecký na srpnové dny. I on sám s manželkou poznal, jaké to je být cizí v jiné zemi, částečně odkázaný na pomoc druhých – v letech 1968 a 1969 strávili rok v Paříži.

Nápad založit dobročinnou organizaci přišel záhy. Armáda spásy se o uprchlíky starat nechtěla, a tak se Hradečtí rozhodli jít vlastní cestou. Dne 21. srpna 1990 na Ministerstvu vnitra zaregistrovali občanské sdružení Naděje. „Neměli jsme žádný plán založit novou organizaci. Všechno vyplynulo z běhu událostí, do kterých jsme jen vstoupili. Přišlo to spontánně. Naděje nevznikla, nebyla založena, Naděje se stala,“ popisuje Hradecký ve své knize Žít nadějí.

K pomoci uprchlíkům brzy přibudou také senioři, lidé bez domova, ohrožené děti a rodiny nebo lidé s postižením a organizace v následujících letech vyroste v síť služeb lidem v nouzi založenou na křesťanských principech a postupně vybuduje pobočky a střediska po celé republice.

Rumunští uprchlíci na pražském Hlavním nádraží v létě 1990. Foto: Karel Cudlín

Začátek hnutí mateřských center

I kořeny Sítě mateřských center, dnes známé pod názvem Síť pro rodinu, sahají do roku 1990. U zrodu prvního mateřského centra v ČR a střešní organizace pro mateřská, rodinná a komunitní centra stála Rut Kolínská.

„Po revoluci jsem měla naivní představu, že změny půjdou rychle, a vůbec mě nenapadlo, že se nakonec tak výrazně zapojím v rámci občanské společnosti, protože to bude nutné,“ začíná své vyprávění Rut Kolínská. „Měli jsme v té době čtyři děti a trochu jsem koketovala s myšlenkou, že se zapojím do politického rozhodování, když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Moje nejmladší dcera mě zachránila od politické kariéry.“ Už před pádem režimu přitom stála jako dcera evangelického faráře, jak sama říká, na “druhém břehu”, tedy mimo tu část společnosti, která raději mlčí a drží krok.

V roce 1988 patřila k zakladatelkám nezávislého ekologického hnutí Pražské matky (dnes Pěšky městem), které upozorňovalo na špatný stav životního prostředí a ovzduší. „Sice se k nám nedostávalo moc informací o stavu životního prostředí obecně, ale o ovzduší jsme je ani nepotřebovali, problém jsme prožívali na vlastní kůži. Spadla deka na Prahu a nemohli jsme dýchat. Když byly ty deky čím dál častější, sepsaly jsme s kamarádkami a kamarádkami kamarádek dopis hlavnímu hygienikovi, že chceme vědět, kdy s dětmi nechodit ven,“ vrací se ke vzniku Pražských matek Rut Kolínská. Do ulic seskupení vyrazilo v květnu 1989 u příležitosti konání mezinárodní konference k životnímu prostředí v Praze.

„Rozhodly jsme se, že půjdeme demonstrovat, jenom matky s dětmi. Což byl skvělý nápad, protože si veřejná bezpečnost netroufla nás rozehnat. Šly jsme ulicemi s nepříliš provokativními politickými transparenty a sbíraly podpisy pod petici, kterou jsme předaly na zmíněné konferenci,“ pokračuje Kolínská. Další demonstrace byla naplánovaná na 27. listopadu, ale situace v Československu nabrala jiný spád. Nakonec se Pražské matky zapojily do celonárodní generální stávky, deset dní po Sametové revoluci.

Další kroky Rut Kolínské byly zprvu nejasné, její budoucí cestu určilo, jak sama říká, náhodné setkání na Tři krále 1990 se spisovatelkou Alenou Wagnerovou, která přijela do Prahy s cílem vyhledat Pražské matky, aby zde mohla zasít myšlenku v Německu fungujících mateřských center. O rok později se Rut Kolínská, tehdy čerstvá matka pěti dětí, rozhodla, že do projektu, z kterého se později vyklubalo celorepublikové hnutí, půjde. Absolvovala školení v Mnichově a v roce 1992 otevřela na Praze 1 první mateřské centrum. A další desítky měly brzy vzniknout.

„Pořád jsem měla pocit, že to není moje parketa, dceři už byly dva a já jsem zvažovala návrat do zaměstnání. Potom ale vzniklo druhé centrum na Barrandově, pořádali jsme semináře ‘Jak začít’, sem tam se podařilo něco dostat do médií. Myšlenka mateřských center se začala šířit, a to mě bavilo. Psali mi také lidé z celé republiky. Občas třeba dvě ženy z jednoho města, které se navzájem neznaly, a tak jsem fungovala i jako seznamka,“ vzpomíná Rut Kolínská.

Demonstrace Pražských matek v roce 1989. Foto: Ludvík Hradilek

Bouřlivý rozvoj i zavádění struktur

Už na konci roku 1990 si Ilja a Vlastimila Hradečtí uvědomují nutnost stability – zázemí, prostředků na provozní náklady a mzdy. Organizaci zatím táhnou v pěti lidech, od Československé rady pro humanitární spolupráci dostanou z takzvaného fondu solidarity “rozjezdovou dotaci” ve výši 50 tisíc korun, jinak ale zatím vše financují z vlastních peněz. Inspiraci hledají v zahraničí, na návštěvách se snaží posbírat co nejvíc vědomostí. Spoustu věcí ale zjišťují zkoušením a prošlapávají tak cestu dalším neziskovkám.

„První roky představovaly pro Naději hodně bouřlivý rozvoj, v polovině roku 1991 začala profesionalizace. V květnu jsme uzavřeli první pracovní smlouvy a já jsem byl najednou poprvé v situaci zaměstnavatele. Všechno jsme se učili za pochodu: účetnictví, správu majetku, bezpečnost práce...,“ říká Ilja Hradecký.

V následujících dvou letech vyrostla organizace desetinásobně – z 14 zaměstnanců bylo 113, náklady na poskytování služeb vyrostly z 2,2 milionu korun na 23,3 milionu korun v roce 1993. S profesionalizací přichází i první státní podpora. Úřady práce přispívají na zřízení společensky účelných pracovních míst, formuje se také servisní funkce občanského sektoru – stát si od organizací začíná kupovat potřebné služby pro své obyvatelstvo.

„Působili jsme v sociální oblasti a tehdejší zákon znal jen tři druhy sociální péče. V roce 1990 dostal jeden paragraf, který říkal, že sociální služby mohou poskytovat taky nestátní organizace. A současně dával i možnost státu na jejich činnost přispívat. Takže už v roce 1991 jsme získali první dotaci od státu a potom i od města,“ říká Hradecký. Právě organizace působící v oblasti sociálních služeb byly podle publikace Příběhy budování občanského sektoru v České republice po roce 1989 nejvíce podporovány dotacemi z ministerstev, konkrétně 36 procenty těchto dotací.

V roce 1993 Naděje kromě Prahy funguje už i ve Zlíně, Brně, Vysokém Mýtě, Nýrsku, Otrokovicích, Litomyšli, v Nedašově provozuje první Dům pokojného stáří. S rozšiřováním do celého Česka se ale objevují další výzvy. „Museli jsme hledat způsob organizace, bylo neúnosné, aby každá pobočka měla svého ředitele, takže jsme některé z nich sdružovali do oblastí. Vznikala struktura, která se usadila asi po deseti letech a dodneška zůstává v podstatě stejná. Jsme jedna právnická osoba,“ popisuje Ilja Hradecký, který v čele organizace působil až do roku 2013.

Potravinové banky

V roce 1992 zároveň Ilja Hradecký zakládá další, se sociálními službami Naděje úzce propojený, projekt – první potravinové banky v Československu. Ke zrodu myšlenky vedlo setkání s paní Libuší Šumavskou, která se s konceptem zachráněných potravin a jejich distribucí mezi lidi potýkající se s chudobou setkala v zahraničí. Doporučila Hradeckému setkání s Bernardem Dandrelem, zakladatelem první banky v Evropě a iniciátorem hnutí potravinových bank ve Francii a v Evropě.

V roce 1994 vznikla Česká federace potravinových bank, která jednotlivé banky sdružovala. Potraviny získávala a skladovala Naděje, jež je distribuovala dalším organizacím. I tak potravinové banky v Česku prvních 20 let existovaly na dobrovolnické bázi. Jejich fungování navíc provázela řada překážek. „Chtěli jsme je registrovat jako spolky, ale zdrželo nás stanovisko Ministerstva vnitra, kterému vadilo slovo ‘banka’ v názvu. Nepomohlo vysvětlování, nepomohl precedens z evropských států,“ vzpomíná Hradecký. Na radu právníka se nakonec rozhodli jít cestou nadace. V roce 1998 se ukázala jako nevhodná a potravinové banky musely v této formě zaniknout. Česká federace potravinových bank ale zůstala, po vstupu do EU se do aktivit zapojily další nevládní organizace a začaly vznikat nezávislé potravinové banky.

„Bez dobrovolnické práce by mateřská centra neexistovala“

V roce 1999 je mateřských center 78. Jejich síť je ale stále neformální, dobrovolnická. Jde spíše o hnutí, které se šíří po celém Česku než o centrálně řízené aktivity, přestože existuje snaha o společnou koordinaci. I jednotlivá centra – přestože zapsaná občanská sdružení – fungují převážně dobrovolnicky. Sehnat peníze na jejich fungování je problém.

„V mateřských centrech se sice vybíralo nějaké vstupné, ale byly to drobné. Legislativně status mateřská centra neexistoval a ostatně neexistuje dodnes. Sice se na ně díky tomu vztahují jen obecná hygienická pravidla, ale v 90. letech nebylo kde pro mateřská centra oficiálně žádat peníze. Bez dobrovolnické práce by neexistovala. Hodně lidí nás vidělo jako ‚kafíčkové maminky‘, naše téma nebylo vnímáno jako důležité,“ popisuje Rut Kolínská a dodává, že s nepochopením se mateřská centra potýkají dodnes.

„Jádro center, de facto komunitních, je v setkávání se, vzájemné pomoci. Slouží jako prevence rizikových jevů v rodině i ve společnosti. Tím, že se ženy – dnes i další členové rodiny napříč generacemi –vídají a sdílejí svoje radosti i strasti, se může včas odhalit nějaký problém a dál s ním pracovat… Název mateřské centrum je mezinárodně uznávaný terminus technicus, který upozorňuje na aktivismus žen-matek. A opravdu se se vznikem center pojil rozvoj občanské společnosti v daných místech,“ vysvětluje Kolínská. Přes 30 let zkušeností s adaptací německého know-how mateřských center do českého prostředí, s jejich zakládáním a vedením včetně komunitní spolupráce se nyní snaží zúročit v disertační práci na téma Motivace žen z mateřských center k participaci na utváření lokální politiky.

K oficiálnímu založení Sítě mateřských center jako zapsané střešní organizace došlo až v roce 2002. Rut Kolínská si to vykládá mimo jiné nechutí části postkomunistické společnosti k čemukoliv, co zavání organizováním se. „Řada zakladatelek center nechápala, k čemu je střešní organizace potřeba. Že bude snáz hájit jejich zájmy, prosazovat lepší podmínky, že náš hlas tak bude silnější. Hodně z nich ani nechtělo zapsat jednotlivá mateřská centra jako organizace. Ze 127 center, která jsem měla na seznamu, jich do Sítě v roce 2002 vstoupilo nakonec 69.“

Vznik nadací i pokusy o fundraising

Peníze v prvním desetiletí od pádu komunismu získávaly neziskové organizace především od veřejné správy nebo ze zahraničí, přesto už začátkem 90. let probíhaly první pokusy o individuální fundraising. „Hned v roce 1990 jsme vyhlásili sbírku, ale tehdy jsme byli rádi, když přišla dvacetikoruna. Lidi dávali, kolik mohli, ale nebylo to moc,“ popisuje Ilja Hradecký. Našly se ale i další cesty: Například na dodávce, kterou Naděje využívala pro převoz materiálu mezi pracovišti, bylo číslo účtu s výzvou “Prosíme, pomáhejte s námi”.

Na první sbírku, ještě před založením hnutí mateřských center, vzpomíná také Rut Kolínská: „Svátek Tří králů patřil ke dnům, kdy bylo ve středověku povoleno, aby chudí chodili žebrat k bohatým. A tak mne v lednu 1990 napadlo, že bychom mohli s manželem a dětmi jít do ulic a vybírat peníze pro Jedličkův ústav. Povedlo se nám vybrat na tehdejší dobu hodně peněz – čtyři a půl tisíce korun – a hned večer jsme je zanesli do Jedličkova ústavu,“ vypráví a dodává: „S úsměvem říkávám, že jsem vlastně iniciovala Tříkrálovou sbírku, která startovala o deset let později.“

„Nadace rozvoje občanské společnosti jako jedna z mála usilovala o profesionalizaci neziskových organizací. Na začátku vždycky bylo velké nadšení, často fungovaly dobrovolnicky. Lidé se scházeli po bytech a plánovali, měli obrovské ideje a všechno nějak šlo. Ale ve chvíli, kdy dostaly první peníze, začalo to být složitější, museli s financemi dobře hospodařit, vykazovat činnost. Tam se to lámalo a organizace začaly potřebovat strukturu,“ dodává obecnější kontext formování neziskového sektoru v 90. letech Hana Šilhánová, vystudovaná socioložka a tehdejší ředitelka Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS).

Nadace byla zaregistrovaná v roce 1993 za účelem obnovit občanskou společnost v Česku a spravovat program PHARE, jeden z předvstupních nástrojů financovaných Evropskou unií na pomoc kandidátským zemím střední a východní Evropy v jejich přípravách na vstup do EU. V letech 1993 až 2002 NROS realizovala sedm programů zaměřených na rozvoj občanské společnosti, což zahrnovalo 2230 projektů v celkové výši zhruba 668 milionů korun. Kromě NROS vznikly v první polovině 90. let také Nadace Olgy Havlové, Nadace Partnerství nebo česká pobočka Nadace OSF. V roce 1997 začala fungovat Nadace Via, jako nástupkyně české pobočky americké nadace The Foundation for a Civil Society působící v Československu od roku 1990.

„Soukromí dárci v Česku v 90. letech moc nebyli, hodně zdrojů pocházelo ze zahraničí,“ uvádí Hana Šilhánová. „Trvalo docela dlouho, než vznikla vrstva společnosti, která už byla saturovaná, zbohatla, a ještě navíc dospěla k tomu, že by měla něco vrátit zpátky do společnosti. Firemní nadace, a pak postupně i vyloženě soukromé, založené mecenáši, začaly vznikat až tak kolem roku 2000.“ Dodává, že v 90. letech vznikalo velké množství nadací, což změnil až zákon o nadacích z roku 1997, který stanovil přísnější pravidla, například týkající se nadačního jmění, výkaznictví a transparentnosti a sektor „vyčistil“. „Najednou jich z šesti tisíc bylo asi 300.”

Dalším milníkem byl vznik Nadačního investičního fondu. „Jedno procento ze všech privatizací šlo do tohoto fondu, který spravovalo Ministerstvo financí. Byly tam zhruba dvě a půl miliardy korun, vypsalo se výběrové řízení a dohromady 73 nadací získalo finance do svého jmění. Tento krok hodně pomohl etablovat nadace jako zdroj prostředků pro další organizace. NROS tehdy získala kolem 80 milionů korun,” uzavírá Hana Šilhánová.

„Co není zakázáno, je dovoleno“

Důležitým rámcem pro formování občanské společnosti po roce 1989 byla legislativa a její proměny. „Platila pořád komunistická ústava, platily komunistické zákony, tahle kontinuita byla nějakou dobu zachovaná i po pádu režimu. A současně tedy platilo, že co není zakázáno, je dovoleno,” popisuje realitu počátku devadesátek, kdy vznikala Naděje, Ilja Hradecký. Ke schválení nové ústavy došlo až s rozpadem Československa, na konci roku 1992.

Zakládat občanské organizace bez nutnosti žádat o státní souhlas umožnil Zákon o sdružování občanů č. 83/1990 Sb. Pro rozvoj občanského sektoru byl důležitý také vznik poradního orgánu vlády Rady pro nadace v roce 1992, který se o osm let později transformoval na Radu vlády pro nestátní neziskové organizace.

A co nám o občanském sektoru v 90. letech říkají data? Jak uvádí Tereza Pospíšilová a Magdaléna Šťovíčková Jantulová ve zmíněné publikaci Příběhy budování občanského sektoru v České republice po roce 1989, počet neziskových organizací sice v průběhu prvního desetiletí rostl, ostatní ukazatele (např. podíl občanů, kteří jsou členy nebo dobrovolníci organizací) jsou však stabilní nebo sestupné.

„Po exponenciálním růstu počtu občanských sdružení na začátku 90. let tento trend menším tempem pokračoval po celá devadesátá léta. Mezi roky 1993 a 1997 se počet občanských sdružení zvýšil o polovinu, mezi roky 1997 a 2000 již jen o třetinu a za další čtyři roky již jen o desetinu,” píše se v knize, která zároveň poukazuje na to, že čísla mohou být zkreslená započítáváním i zaniklých organizací. Podle Českého statistického úřadu fungovalo v roce 1999 v Česku přes 65 tisíc organizací občanské společnosti.

Dalším ukazatelem, který lépe vypovídá o angažovanosti občanů a občanek v 90. letech, je podíl dobrovolníků v neziskovkách na populaci ČR do 18 let. Zatímco v roce 1991 šlo o 29 procent, o osm let později už to bylo 33 procent. V mezinárodním kontextu jde podle autorek o srovnatelná data jako v zemích západní Evropy. Co se týče zaměstnanců, z dat ČSÚ vyplývá, že v roce 1999 v organizacích občanské společnosti pracovalo přes 23 tisíc lidí.

Za ukotvení mateřských center v ČR jako nového fenoménu občanské společnosti a zapojení Sítě MC do mezinárodních organizací získala Rut Kolínská jako první Češka v roce 2003 mezinárodní ocenění Žena Evropy. Roli prezidentky střešní organizace zastávala až do roku 2022.

Ilja Hradecký obdržel v říjnu 2023 od prezidenta Petra Pavla státní vyznamenání. Zakladateli organizace Naděje byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Přečtěte si první dva díly, které jsme ve Světě neziskovek vydali k historii neziskového sektoru:

Foto: Archiv Ilji Hradeckého a Rut Kolínské