Jak to všechno začalo aneb český příběh amerického snu
Jednoho podzimního večera narazím na LinkedInu na zajímavý odkaz, který mě dovádí na stránky americké neziskovky IREX. Ta kromě nejrůznějších globálních rozvojových a vzdělávacích projektů realizuje za finanční podpory Ministerstva zahraničí Spojených států amerických i Community Solutions Program. Program je určený pro lídry ve věku 25-38 let, kteří se věnují komunitnímu rozvoji a realizaci projektů ve čtyřech oblastech (gender a ženy, životní prostředí, tolerance a řešení konfliktů, transparentnost a odpovědnost)..
Vyplním přihlášku s popisem projektů, kterým jsem se posledních deset let věnovala. A bez jakýchkoliv větších očekávání na úspěch klikám na tlačítko „odeslat“. Možná i proto mě těsně před Vánoci překvapuje email s oznámením, že se můj příběh a nápady na rozvoj tématu rovných příležitostí a podpory podnikavosti žen probojovaly až mezi 400 semifinalistů z celkových 5300 přihlášených uchazečů.
Abych se do programu dostala, musím splnit poslední online úkol, kterým je zodpovědět na kameru sérii otázek o záměrech a očekáváních. V únoru ve schránce přistává další e-mail, který mi radostně oznamuje přijetí mezi necelou stovku účastníků.
Euforii střídá nejistota: Můžu si dovolit opustit práci na čtyři měsíce?
V hlavě mi naskakují otázky: Nepřijdu o svou současnou práci? Jak zvládnu na dálku řídit všechny své aktivity a projekty? Naštěstí mám skvělé kolegy, chápající šéfy i vnímavé klienty, kteří ví, že i na druhém konci světa funguje internet a oboustranná spolupráce může pokračovat i při sedmihodinovém časovém posunu.
Strhující Babylon aneb jak potkat celý svět na několika metrech čtverečních
Po několikaměsíčních přípravách, kdy nás organizátoři propojují s potenciálními hostitelskými organizacemi, nastává den D a já se na konci července vydávám na cestu za „velkou louži“. První tři dny mého amerického dobrodružství se nedají popsat jinak než mazec – setkání s organizátory ve Washingtonu společně s 92 účastníky z 67 zemí, kteří se chystají rozprchnout do 84 organizací od neziskovek, přes univerzity, veřejnou správu až po soukromou sféru v celkem 20 amerických státech.
Příval nadšení, energie, rozmanitosti i nervózního očekávání ve směsici africké, arabské, asijské, latino i evropské kultury je nepřenositelným zážitkem. Má duše introverta s „kabátkem“ extroverta je za takovou zkušenost vděčná, ale zároveň už natěšená na hlubší rozvíjení nových vztahů v mé nové domovské komunitě.
Legendární příjezd do New Orleans aneb odteď už to může být jenom lepší
O několik dní později už proto s nervózním úsměvem čekám společně s mými třemi programovými spolu-účastníky (fellows) z Haiti, Dominikánské republiky a Libanonu na letišti v jihoamerickém New Orleans. Po týdnech dopisování s mou mentorkou Shaunou se konečně vítáme vřelým objetím. Do auta nabíráme kolegu z Haiti, který ještě nemá zajištěné ubytování, a míříme s ním do hotelu. Na schodech nás vítá elegantní správce afroamerického původu, který naše radostné úsměvy zchladí oznámením, že v noci zastřelili syna majitele hotelu. V lobby se proto konají výslechy a smuteční obřad. S otevřenou pusou zůstávám stát a v hlavě se mi míhají čísla z nastudovaných statistik o kriminalitě a prvenství New Orleans v počtu vražd na obyvatele.
New Orleans – město lesku a bídy, které si zamilujete
Pořídím si kolo, patnáctiminutová jízda je až skoro neuvěřitelnou sociální sondou, která řekne mnohem víc než stohy neveselých statistik o vysoké míře chudoby, kriminality, negramotnosti, ale i již méně zveřejňované diskriminace. Každé ráno míjím nádherné koloniální vily pyšnící se přepychem, které však záhy střídají polorozpadlé domy, na jejichž verandách sedí místní s pivem v ruce a pokřikují na pobíhající děti. Někteří si hlasitě vyměňují názory se svými sousedy, kteří jsou stejně jako oni bez práce, která by je dokázala uživit.
Ve městě, kde je 60 % obyvatel afroamerického původu a již před katastrofickými záplavami způsobenými hurikánem Katrina v roce 2005 žilo přes 40 % obyvatel s příjmy pod hranicí chudoby. Není divu, že traumata uplynulých let se promítají do současné sociální situace. Pryč už ale od statistik k samotným lidským příběhům, které dávají naději na změnu. A díky práci v místní neziskovce mám jedinečnou šanci být u toho.
Zažít změnu na vlastní kůži aneb příběhy plnících se snů
Mým prvním dnem „dobrovolničení“ v Good Work Network, neziskovce, která pomáhá lidem z místní komunity postavit se na vlastní nohy a stát se ekonomicky soběstačnými, odstartoval příběh Alenky (či spíše Zdenky) v říši divů. Mám neuvěřitelné štěstí na skvělou mentorku Shaunu, která je jen o pár let starší, a stejně jako ostatní kolegové je „srdcařka“. To je pro mě v poslední době kritériem číslo jedna při rozhodování o nové spolupráci.
Našimi klienty jsou převážně místní obyvatelé afroamerického původu, ale i přistěhovalci z karibské oblasti s převahou žen. Všechny však spojuje stejná touha – splnit si svůj sen o vlastním podnikání, které by uživilo jak je, tak i jejich rodinu.
Náš pracovní den plní individuální schůzky s klienty a pondělní večery trávíme s fajn partou nadšenců během skupinového kurzu pro začínající podnikatele. Na polední pauzu si občas odskočím do našeho start-up inkubátoru Roux Carré, který umožňuje talentovaným šéfkuchařkám a šéfkuchařům získat znalosti i praktické dovednosti pro rozjezd jejich byznysu.
Každý den je jiný a já mám pocit, že po dlouhé době jsem součástí neobyčejně silných příběhů odvážných lidí, kteří to nevzdávají na první dobrou. A tak hned po ránu vymýšlíme s Travisem, jak získat nové zakázky pro jeho stavební firmu. V poledne analyzujeme finanční data cateringového businessu Capucine. Po obědě ladíme brandingovou strategii pro fotografa Othella. A před koncem pracovního dne zkoušíme elevator pitch charismatické Patrice, která svým příběhem inspiruje ženy odrazit se ode dna a plnit si své sny.
Malé ohlédnutí na závěr aneb příběh pokračuje
Přede mnou jsou ještě další dva a půl měsíce naplněné prací i online studiem na leadership akademii, která je součástí programu. Moje intuice mi říká, že pro mě moje americké dobrodružství chystá ještě řadu dalších životních lekcí. A já se na ně těším!
Chcete-li se o mém příběhu a Community Solutions Programu dozvědět více, neváhejte se na mne obrátit (zdenka.havrlikova(at)gmail.com). Uzávěrka přihlášek na příští rok je už 31. října 2018. Užitečné informace a milou podporu Vám poskytne i Velvyslanectví USA v ČR.
A pokud váháte pouštět se do větších změn ve svém životě (stejně jako jsem v minulosti mnohdy váhala já), připojuji na závěr jedno poselství, kterým mě na cestu vybavila moje kamarádka Jíťa: „Nemůžeš dělat velké věci, když nemáš velké sny.“ Nebojte se proto snít, protože překážky, se kterými se potýká každý z nás, jsou pouze tak vysoké, jak je necháme my sami narůst.
