Drobná žena, tlumený projev. Lokty má ale ostré. Během dvouhodinového rozhovoru Terezie často soustředěným pohledem pátrá v dálce za oknem. „Otevření nestátního sektoru pro mě byly dveře ke svobodě,” říká o přelomovém roku '89. Její slova jsou plná revolučního odhodlání. A také zklamání. „Úplná proměna myšlení českého národa není možná,“ konstatuje.

TH fotomedailonek.jpg

Terezie Hradilková

 

Již před revolucí se jako dobrovolnice věnovala lidem se zrakovým postižením, v roce 1990 spoluzakládala Českou unii nevidomých a slabozrakých. Jako odpověď na narůstající potřebu ochrany životního prostředí byla v roce 1989 jednou z iniciátorek vzniku hnutí Pražské matky. Terezie se zasloužila o zavedení a uzákonění rané péče v Česku – „její“ Společnost pro ranou péči, z.s. a další pracoviště dosud podpořila tisíce rodin s postiženými dětmi, které nemusely skončit v ústavu. Je držitelkou Ocenění Olgy Havlové za ranou péči, získala stipendium pro sociální inovátory Ashoka. Jako metodička, konzultantka a lektorka nadále usiluje o rozvoj dostupných a komunitních sociálních a zdravotních služeb pro lidi s postižením a jejich rodiny.

Daň za socialismus a mužikovské poddanství

Kde se vzaly Pražské matky?

V roce 1988 k nám již proudily zmínky ze zahraničí, v jakém je stavu ovzduší, kolik onemocní a zemře lidí na následky a jaké nápravné kroky se v tom začínají podnikat. V Československu nic. Tehdy jsme se o to začaly zajímat my, pár ženských s dětmi – nevěděly jsme, co vlastně naše děti dýchají, chtěly jsme informace. Pro všechny. Máme přestat otvírat okna? Kdy a jak dlouho? Nepouštět děti ven? Bylo potřeba začít tlačit nahoru, i když to v té době prakticky nebylo možné.

Přesto jste se do toho pustila. Jaká byla v té době Terezie Hradilková?

Já byla tenkrát zapálená, urputná, plná naděje, že věci jdou dělat jinak. Režim měl na nás devastující vliv a já si byla tenkrát stoprocentně jistá, že když zmizí, tak se lidé přece začnou chovat zodpovědně a svobodně. Budeme k sobě a k přírodě ohleduplní a všichni za jedno.

Naivně jsme si myslely, že stačí informace, že když lidé budou vědět, jak nám znečištěné životní prostředí škodí, začnou jednat. Jenže teď to přece všichni víme! Informace o stavu ovzduší jsou všude k dispozici, známe výsledky výzkumů. A mění se málo. Ten porevoluční vpád spotřeby, honby za úspěchem a vysokou životní úrovní jsme tenkrát asi nevzaly v potaz.

Co má tedy být impulsem ke změně, když informace nestačí? 

Musí se nás to osobně dotýkat. Nutný je taky nadhled a pozitivní zkušenost se snahou dobrat se svého zájmu. Jinak kombinujeme informace s vysokou mírou skepse a negativních zkušeností a ventilujeme to tak, že si stěžujeme. V hospodě, na Facebooku nebo jinde. Tím si ale pěstujeme pocity oslabení, bezbrannosti. A přiživujeme konspirační teorie – někdo o mně rozhoduje, někdo může za to, že to se mnou takhle dopadá.

Je v nás pořád hluboce zakořeněná představa, že JÁ se nemůžu dobrat změny ve svůj prospěch. Vždyť nám to opakovali od dětství – „nesmíš, nedělej, to někdo zařídí, za tohle je zodpovědný stát“. Chybí nám zkušenost s individuálním společenským zážitkem jako v anglosaských zemích, že já jako člověk, soused, člen komunity něco znamenám.

I v sebehloupější anglické detektivce se dočtete, že když se má v ulici zbourat dům, lidé se sejdou v místní tělocvičně, hospodě nebo v klubu háčkujících sousedek. Tam to projednají, přijde zástupce samosprávy i stavební firmy. Každý vystupuje sám za sebe. Nepotřebujete tituly, abyste hájil zájmy své nebo své komunity.

Pražské matky v květnovém dni roku 1989. Foto: Archiv Terezie Hradilkové

To se u nás od revoluce nic nezměnilo?

Víte, já jsem nyní spíš skeptická. Úplná změna našeho nastavení dle mého není možná, jsme příliš determinováni prostředím a bezprostřední minulostí. Společenské vědomí solidarity a individuální zodpovědnosti nejde národu uměle naordinovat. Stále se u nás setkáváme s tím, že nás instituce pobízí k zakládání střešních organizací. A čím větších, tím líp!

Máme tady zoufalou kombinaci rakousko-uherského institucionalismu (instituce je osvícena prostě víc než lidé, kteří se v ní pohybují), socialismu (člověk nic neznamená, musí být součástí nějaké masy) a vlivu východního mužikovského poddanství.

Uvědomovala jste si tohle už v 90. letech, kdy jste zakládala Pražské matky? 

To ne. K mému jednání mě vedly hlavně dva silné impulsy – moje výchova a zázemí. Můj bratr byl ochránce životního prostředí, maminka pocházela z lesnické rodiny z venkova, táta v letech 19681969 patřil k úzkému vedení Junáka.

To všechno zformovalo můj vztah k půdě, k životnímu prostředí, úctu k lidem. K tomu jsem se pohybovala v disidentském prostředí – tam jsem zažívala, že v tom nejsem sama, že nejsem blázen, pokud se postavím proti režimu a za něco, co považuji za správné.

O spořádaném boji za lepší klima

Měl před revolucí člověk sílu něco změnit?

My jsme měli pocit, že nám nezbývá nic jiného. Byla jsem mezi těmi, kteří toužili být svobodní, chtěli pomáhat ostatním bez institucí, příkazů a zákazů. Měli jsme úctu k životnímu prostředí. Pro nás ta doba byla vážně temná. Někdo se rozhodl, že to nezvládne – ani režim ovlivnit, ani vydržet. Já patřila k těm, kteří emigrovat nechtěli, ale vydržet to a jen se dívat a mlčet, to bylo strašné.

Kdy přišel ten zlom?

Pohybovala jsem se ve skupině mladých lidí, která později začala vydávat Jednou nohou / Revolver Revue (zakládajícími členy kulturního čtvrtletníku byli v roce 1985 Ivan Lamper, Viktor Karlík a Jáchym Topol – pozn. red.) bylo nám osmnáct, pořádali jsme neoficiální koncerty, čtení a výstavy. Chodili jsme na výlety a na pivo a jezdili do Polska, jinam jsme nesměli.

Pak se nám narodily děti. Moje dítě mělo ekzém, to druhé astma, začali jsme si uvědomovat generační zodpovědnost za prostředí, ve kterém budou naše děti vyrůstat. Co s nimi bude? Mysleli jsme si, že v 80., 90. letech už budeme přežívat někde v podzemí a chtěli jsme se na to připravit.

Nevím, jestli jsme očekávaly od našich apelů velké výsledky, ale byly jsme si jisté, že každá ženská s dětmi se k hnutí Pražských matek musí přidat. Ať jsi komunista, nebo ne. Komu nezáleží na zdraví dětí a budoucí generace?

Na výletě s Jáchymem Topolem a Martinem Ivanem Jirousem. Foto: Archiv Terezie Hradilkové

Nebály jste se s Pražskými matkami, že vás někdo bude chtít umlčet?

Cítily jsme silnou potřebu něco k tomu říct. Naši manželé chodili na demonstrace, třeba během Palachova týdne v lednu 1989, ale my s dětmi jsme si tam samozřejmě netroufaly. Ale nás se to přece také týkalo!

Nechtěly jsme provokovat, takže jsme se velmi korektně obrátily na poslance s tím, že jako matky víme ze zahraničních výzkumů o tom, že aktuální stav ovzduší má negativní vliv na vývoj celé generace, že chceme informace a taky to, aby se ke smogovým situacím Praha nějak postavila. Sebraly jsme tenkrát asi 350 podpisů a dopis zaslaly individuálně poslancům Národního výboru hlavního města Prahy. Tam to kupodivu některé zajímalo, někteří odepsali nebo nás pozvali k debatě.

V tu dobu, dne 29. a 30. května 1989, se v Praze konala konference ministrů životního prostředí Evropy. Ministři a novináři přijížděli na konferenci do Prahy. Toho jsme využily k akci – říkaly jsme si, že ve dnech, kdy byla Praha plná zahraničních novinářů nás přece nemůžou ani zavřít, ani postřílet. Nic se nám nemůže stát! Navíc jsme počítaly s tím, že pokud doručíme naše požadavky přímo ministrům na stůl na konferenci, tak je budou muset přečíst.

Jak to dopadlo?

Začaly jsme k té příležitosti připravovat pochod s dětmi za ochranu ovzduší v Praze. Mezitím ale proběhla demonstrace na 1. máje, kam jsme některé šly manifestovat. Tenkrát mnohé z nás demonstrantů posbírali, někoho i zmlátili. Já jsem tenkrát utekla. Po téhle zkušenosti jsme se zase dost bály, ale plánovaný pochod nakonec proběhl bez problémů – šly jsme s dětmi, vesele oblečené, lidé nám fandili a my sesbíraly dalších 400 podpisů pod dopis ministrům a výzvu Pražských matek.

V bezpečné vzdálenosti kolem nás pro jistotu kroužili otcové a manželé, ale i tajná policie. Moje sestra měla v cíli předat dopis s požadavky zahraničnímu novináři. Při předávání archů po ní skočil jeden estébák a začal jí je rvát z ruky, ale ona je stihla předat a naskočit do tramvaje.

V té době se začala rýsovat vaše role v sociálních službách?

S listopadovou revolucí vzniklo Občanské fórum pražských matek. Rostly jsme, hlásily se k nám stovky lidí, kteří chtěli informace nebo se veřejně angažovat. Na každé městské části jsme měly buňku. Ale pak přišly nové příležitosti, lidé se začali starat zase o své osobní problémy a hnutí se opět ztenčilo. Revoluční nadšení prostě opadlo. A s pádem režimu zároveň začaly přicházet pro nás zajímavé profesní možnosti, které předtím nebyly.

Mně třeba před absolvováním na pedagogické fakultě řekli, že když nejsem v SSM a nesložím slib věrnosti učitele socialistické republice, nikdy nebudu moci učit. A najednou to bylo jinak. Mohla jsem se začít naplno věnovat nevidomým dětem, za kterými jsem do té doby docházela jen jako dobrovolnice.

Dobrovolničení s dětmi. Psal se rok 1982. Foto: Archiv Terezie Hradilkové

Jak šla profesní kariéra dohromady s Pražskými matkami?

Některé z nás to táhly obojí naráz. Petra Francová tou dobou vedla jednu buňku Pražských matek a zároveň zakládala síť občanských poraden, Rut Kolínská vedle Pražských matek zakládala mateřská centra. Některé z nás, třeba Michaela Valentová, moje sestra Anna Hradilková nebo Jarmila Johnová se začaly naplno věnovat ekologii. Některé byly prostě dál matky v domácnosti, čekaly jsme, že starosti o životní prostředí převezme stát. Já jsem vedla Pražské matky na Praze 5 a u toho jsem zakládala ranou péči. Bylo to zároveň energizující podílet se na startu občanské společnosti, zároveň vyčerpávající. Nových možností bylo více, než na co nám stačily síly. 

Dítě s handicapem? Zavřít!

Jak se tehdy společnost stavěla k handicapovaným?

Dnes už se běžně ví, že v 50. letech byli kněží, mniši, řádové sestry, šlechta a odpůrci politického režimu vězněni a koncentrováni v pracovních táborech. Málo se ale mluví o tom, že do vyprázdněných klášterů a zámků byli v padesátých letech svezeni právě sociálně slabí a postižení. A to i z jednoho konce republiky na druhý. V tom drží rekord Praha dodnes. Tak vznikly současné velkokapacitní ústavy mimo města. Dostaly se tam tenkrát i děti, které byly jen zanedbané, bez významného postižení.

Když jsem po roce 2000 byla na inspekci kvality sociálních služeb v jednom ústavu na Moravě, žilo tam asi 130 mužů, věkem plus mínus 7 let od sebe. Všichni zavření v obrovském bývalém klášteře. Zanedbaní, bez napojení na společnost a rodinu. Absolutně neznalí toho, jak chodí běžný život. Po 20 až 40 letech v ústavu mimo společnost je každý společensky a psychicky zdevastován. Ztratí schopnost se rozhodovat a osamostatnit.

Kdyby se mi před rokem '89 narodilo dítě s postižením, jaké bych měla možnosti?

Tehdy existovaly jen dvě sociální služby – Ústav sociální péče a Pečovatelská služba. Když se rodičům narodilo dítě s postižením, byli okamžitě lékařem odkázáni na ústav. Rodičům samotným nebyla přiznaná kompetence se o své dítě starat. Dejte ho do ústavu – tam jsou ti odborníci, kteří vypadají jako lékaři, nosí přece bílé pláště, a ta instituce je zřízená proto, aby se tam o ně starali, tak kde jinde by postižené dítě mělo být? A rodiče tomu věřili, panovala tady nesmyslná přenesená důvěra v instituci.

Když jsem ve svých 18 letech dostala možnost pracovat v internátě pro nevidomé děti, objevila jsem celý ten zrůdný systém. Dítěti, které nevidí, bychom přece měli usnadnit pozici, kterou má od narození ztíženou. Místo toho jsme ho zavřeli mimo běžné každodenní dění, mimo společnost, třeba v krásném paláci na Hradčanech. Když jsem brala děti ven se známými, učila je uklízet nebo vařit, čelila jsem za to pak kárným postihům.

Kde se ve vás tohle „rebelství“ vzalo?

Měla jsme strašné štěstí, že jsem byla tahle vychovaná – umět se postarat o sebe i o ostatní a aktivně se zajímat o dění kolem sebe. A nevěřit všemu, co do nás bylo huštěno zvenčí. Svobodné myšlení pro mě byl od rodičů obrovský dar. Jako malinká jsem doma poslouchala příběhy kněží, kteří se vraceli z vězení, jejich samozřejmá statečnost a solidarita na mne měla velký vliv. 

Bohužel „zdravé“ a „handicapované“ děti u nás pořád nejsou vzdělávány dohromady, takže tady vyrůstá další a další generace dětí, kterým segregace přijde normální. Na vzájemné vztahy zdravotní postižení nemusí mít negativní vliv, to může být vzájemně obohacující. Ale musí tam být společný zážitek. To je nepřenositelné. A musí je k tomu vést dospělí. Děti nás napodobují.

Jaký zážitek to může být?

Moje kamarádka pracuje v nízkoprahovém centru na malém městě. Vyprávěla mi o výměnném pobytu v Německu, který pro ty „své puberťáky“ zorganizovali. Před odjezdem jim říkala, že tam po migrační vlně mají i několik kluků ze Sýrie. A ti čeští kluci, kterým se nevěnuje rodina, a baví je tak fotbal a poflakování, to začali automaticky nenávistně komentovat.

S tímhle „výbušným materiálem“ pak jela z Čech přes hranice. Po týdnu v Německu a společných fotbálkových utkáních byla nenávist pryč. Když odjížděli, čeští kluci se s těmi Syřany objímali se slzami v očích. Osvěta a přesvědčování se prostě nikdy nevyrovná společnému zážitku.

Celetná ulice v květnu 1989. Pražské matky vyrazily se svými dětmi do ulic. Demonstrace za pravdivé informace o životním prostředí. Foto: Archiv Terezie Hradilková

Občanský sektor jako příležitost pro jednotlivce

O změnu systému jste se snažila i v roli političky. Jak na to vzpomínáte?

No, to maskulinní prostředí byla výzva. A taky trochu osobní prohra – nic konkrétního jsem jako zastupitelka neprosadila! Byla jsem překvapená, že lidé vůbec nerozumí systému, jak ovlivňovat věci. Nerozumí tomu, jaký je rozdíl mezi úřadem a zastupitelstvem. Když jsem byla zvolená zastupitelkou (jedna z 45), mnozí si automaticky mysleli, že mohu přímo rozhodovat. Byli rozladěni, že jsem nezařídila opravu chodníku nebo sociální dávku.

Vysvětlovala jste jim, jak to funguje?

Asi jim to nejde zazlívat. Ve vyspělé části Evropy je to prostě jinak – děti vidí odmalička, že táta chodí na domovní schůze, máma je ve spolku ochranářů místního parku nebo ve straně. Děti s postižením sedí vedle zdravých ve škole, hrají si spolu na hřišti. Když něco chtějí změnit, musí se spojit.

Pamatuji si, že když do Čech po revoluci začali hromadně jezdit turisté, divili jsme se, že vytahují invalidní vozíky z autobusů. Říkali jsme si, co mají mezi sebou postižených lidí. Jen jsme si neuvědomili, že to my také, jen byli zavření někde za zdí v ústavech.

Jakou roli v tomhle hraje vyspělý občanský sektor?

Otevření nestátního sektoru pro mě byly dveře ke svobodě. K individuální i společenské, k rozhodování a svobodnému vzniku nových aktivit. Když jsme v 90. roce zakládali poradny pro rodiče dětí s postižením, často jsme řešili otázku, zda je dostat pod nějakou instituci – ministerstvo, školu, kliniku. Jasně jsem říkala, že ne. Cítila jsem, jak je celý ten institucionální systém nasáklý totalitním režimem, zkostnatělý. Věděla jsem, že jestli má vzniknout raná péče – můj sen – nesmím udělat chybu. Nechtěla jsem se přizpůsobovat něčemu, co má v základech jinou vizi. Bylo nutné začít na zelené louce.

Jak jste si mohla být tak jistá?

Znala jsem ten model ze zahraničí. Věděla jsem, že to funguje – někteří jsou znevýhodněni, slabí, mají potřeby, jiní se domluví, ví, jak jim pomoci... Když to funguje a když společnost uzná, že je to veřejně prospěšné, tak si mohou říct o veřejné peníze. Přišlo mi to jednoduché a logické!

Potřebovala jsem podobu budoucí služby řešit přímo s rodiči dětí s postižením – jaká služba jim pomůže? Nedávalo smysl jít se na to ptát na úřady. Muselo vzniknout něco moderního, vysoce kvalitního a profesionálního – služba, kterou potáhnou lidé, kteří ví, co a pro koho to dělají. Dopředu mě hnalo to revoluční nadšení – nové možnosti k tomu, co všechno jde dělat! Poctivě od základů.

Pražské matky po třiceti letech. Foto: Archiv Terezie Hradilkové

Ranou péči jste tedy začala „rozjíždět“ pod hlavičkou neziskové organizace.

Já upřímně nemám moc ráda označení „neziskovky“. Do toho slova už jsou zapletené peníze a z pohledu trhu je chápán ne-zisk špatně – evokuje to přesvědčení, že ty peníze pak neziskovky tahají z nás a pro sebe. Setkávám se s tím dnes a denně a strašně mě to rozčiluje. Vždyť každá škola, muzeum, každý městský úřad je nezisková organizace!

Místo „neziskovky“ používám výraz „nestátní organizace“. To znamená jen to, že organizace nebyla založena vládou nebo obcí. „Dobročinné“ je zas cítit lítostí – zajedeme do ústavu, tam se s nimi vyfotíme, jak jim dáváme dárky, pohladíme je po hlavě a rychle pryč. To je pojetí pomoci z 19. století! My tomu říkáme emocionální upírství. (Smích.) Jde to úplně proti konceptu lidských práv a rovných příležitostí a sociálního začlenění – východisek moderní sociální politiky.

Když se teď podíváte zpátky do doby, kdy ještě raná péče byla v nedohlednu... Máte radost?

Česko se stále drží příliš vysoko v žebříčcích počtu lidí segregovaných v ústavních pobytových zařízeních. Stále jednáme o čtyři sta dětech s postižením, které jsou v českých ústavech, a přitom víme, jak moc jim to škodí. Je to k vzteku, ale je to již „jen“ čtyři sta. Raná péče je dnes v Česku profesionální, uzákoněná a pobírá ji asi čtyři tisíce rodin ročně. To je veliký úspěch. Takže radost mám, obrovskou. Vážně.

Děkuji za rozhovor!

kaja-portret_sn.png

Autor článku

Karolína Kratochvílová

Nadace Neziskovky.cz

Karolína je šéfredaktorka Světa neziskovek. Baví ji pomáhat s marketingem neziskovým organizacím a občanským iniciativám, které kopou za užitečné myšlenky. Naposledy třeba v dresu TEDxPrague nebo aktuálně při přípravách dalšího Suchýho února. Zrovna teď Karolína okoukává trendy ve fundraisingové komunikaci v USA.

Zůstaňte v obraze

Držte krok se Světem neziskovek, ať vás nepředběhne. To nejzajímavější vám ve správnou chvíli pošleme e-mailem:

Partneři Světa neziskovek

Ani Svět neziskovek se neobejde bez cookies - abyste si tenhle web opravdu vychutnali.
A o ochraně dat chci zjistit víc.