Nečetli jste první díl článku? Nevadí, můžete to dohnat během pár minut:
Lucy Gower o inovacích ve fundraisingu: S hlavou zabořenou do písku se nehnete
Tři pravidla úspěšných týmů
V Google nedávno prováděli výzkum týkající se úspěšnosti týmu. Výzkum trval dva roky a sledoval 180 týmů. Ty nejúspěšnější se podělily o 5 vlastností klíčových pro úspěch. Pátou vlastností je takzvané psychologické bezpečí.
Představte si situaci, kdy se každý cítí bezpečně, když má podstoupit riziko, říct nahlas svůj názor a položit otázku bez toho, aby se cítil souzen ostatními. Kulturu, kde manažeři kryjí záda svým zaměstnancům a vytvářejí pro ně bezpečné zóny, aby se mohli uvolnit a nemuseli být neustále ve střehu.
Psychologické bezpečí představuje přesně takové prostředí, ve kterém operují dobré improvizační týmy (o vztahu improvizace k inovacím psala Lucy v minulém článku, pozn. red.). Je to také ovzduší, ve kterém se daří inovacím. Jak na něj? Zaměřte se na následující 3 pravidla:
Pravidlo "ano a"
První pravidlo odkazuje k tomu, že improvizátoři staví na čemkoliv, co publikum, moderátor nebo tým na podiu nabídne. Když na vás někdo zakřičí, že teď jste velbloud s jedním hrbem na dovolené v Rusku - prostě to uděláte, když si moderátor usmyslí, že jste Marilyn Monroe učící se používat internet - uděláte to, a když váš kolega z týmu hraje žábu, která trénuje na příští epizodu seriálu “Froggy, nejtlustší žába na leknínu” (i když nemáte ponětí, co to vlastně je) - uděláte to. Pravidlo “ano a” znamená, že nemůžete selhat, protože někdo z týmu vždycky přijme váš návrh a naváže.
Pravidlo "tým ti kryje záda"
Cokoliv se vám stane, například máte okno, spadnete z podia nebo třeba řeknete něco obscénního, tým vám kryje záda. Jako improvizátor totiž můžete selhat jen ve chvíli, když ostatní v týmu nepodržíte. Když má váš kolega okno, postavíte se před publikum a hodíte mu tak záchranné lano, když někdo spadne z podia, přispěcháte na pomoc a proměníte to v součást představení, když někdo řekne něco obscénního, přistoupíte na jeho hru (pravidlo “ano a”) a navážete.
Pravidlo "prostě jdi do toho"
Jednoduše říkejte všechno, co vás napadne. Nefiltrujte, příliš nepřemýšlejte, nedělejte si hlavu z toho, že to není dostatečně vtipné, vhodné nebo očekávané - prostě to řekněte. Když řeknete něco hloupého (alespoň podle vašeho názoru), je úkolem týmu použít “ano a“ a pokračovat tak, abyste z toho vy vyšli s čistým štítem.
Když totiž přestaneme věnovat pozornost naší vnitřní kritice, která brzdí schopnost “prostě do toho jít po hlavě”, stane se něco opravdu osvobozujícího! Popustíte uzdu kreativitě, nápady se začnou hromadit a vy často skončíte na úplně nečekaném místě, o kterém jste ani nesnili.
Tahle tři pravidla dohromady tvoří silnou zbraň. V týmu dokážou navodit vysoký stupeň důvěry, založené na skutečných zkušenostech. Vysoká úroveň důvěry způsobí, že se začneme cítit více sebejistí a méně vystrašení ze selhání, protože jediným selháním je neochota krýt záda kolegům. Tolik se nebojíme toho, co si myslí ostatní, protože jsme soustředění na úspěch a jsme v tom společně. A když se zbavíme těchto omezení typu “co bych měl/a”, oprostíme se od strachu z odmítnutí a kritiky od kolegů - protože se soustředíme na pomoc ostatním. Za odměnu dostaneme nálož kreativity, zjistíme, že se bavíme a že energie narůstá.
Ukažte to nejlepší, co ve vás je
Inovace jsou o lidech. A každý z nás vykládá na stůl něco unikátního. Když se skupiny unikátních jedinců zformují v tým, obdivují a respektují své odlišnosti, mají zajištěno psychologické bezpečí (zmíněné výše) a soustředí svou pozornost na reálný problém, dostáváte rázem inkubátor, kde mohou bujet inovace.
Kromě strachu ze selhání a rizik jsem byla mnohokrát svědkem - a sama jsem si tím také v minulosti osobně prošla - i další překážky inovací: v našem úsilí stát se profesionály často necháváme svou osobnost ležet na prahu.
Už roky se setkávám s energickými, vtipnými, zapálenými a chytrými lidmi, kteří se proměňují jen v mrtvé nablýskané ulity svých “opravdových já” vždycky, když překročí práh své kanceláře, aby se profesionálně vypořádali se svou prací. Přizpůsobují se tomu - jak věří - co se od nich očekává, a výsledkem je průměrnost, šeď. Děje se to i ve správních radách. Slyšela jsem spoustu příběhů o členech správních rad (často od nich samotných), rekrutovaných proto, aby se stali nadšenci a tahouny, aby přemýšleli jinak a škádlili status quo, jenže nakonec strávili svůj čas usazováním se a vůbec pronikáním do zákonitostí fungování neziskové organizace, čímž ztratili odstup, objektivní pohled na věc a schopnost přicházet s výzvami - tedy to, kvůli čemu byli původně přijati.
Je to sebekritika, která nám brání vzít věci do vlastních rukou. Něco nás neustále nutí excelovat v tom, co děláme. Splnit fundraisingové cíle, vyšplhat na kariérním žebříčku co nejvýš, “zapadnout” a přízpůsobit se očekáváním pracovního prostředí. Až přehnaně se snažíme vystupovat jako profesionálové a přicházíme tím o podstatu toho, co nás dělá neobyčejnými osobnostmi. Vypadá to, že kancelář z nás dokáže svléknout pravou identitu.
Ve snaze tohle překonat se při setkávání stávají samozřejmostí pohodová místa jako kavárny - tedy místa, kde “lidé mohou být sami sebou”, jak jeden můj klient trefně poznamenal - namísto zasedacích místností a kanceláří.
Vedu dny týmových tréninků a workshopů a vždy dosáhneme lepších výsledků, když se konají mimo firmu, daleko od každodenní lopoty. Věřím, že je to proto, že se opuštěním kanceláře vzdálíme od denní rutiny a dělání věcí tak jako obvykle. Pomáhá nám to narušit zajeté pořádky v našem přemýšlení a přenese nás to do odlišného vesmíru, kde můžeme trochu “přepnout” myšlení jinam. Když mi jeden z účastníků workshopu říkal, jak osvobozující bylo dostat se pryč ze “stresujícího pracovního prostředí”, přimělo mě to k úvaze:
Nemělo by naše každodenní pracovní prostředí být místem, kde můžeme fungovat bez stresu a prostě být sami sebou? A dostávat ze sebe při tom to nejlepší, co v nás je?
Vztah = záruka lepších výsledků
Když se v práci lidé dobře navzájem znají, mají se rádi a hluboce si důvěřují, ať už jsou to kolegové, dodavatelé, dobrovolníci nebo dárci, dosáhnou lepších výsledků rychleji. A stejně tak, když někdo filtruje nebo popírá to, kým opravdu je, je těžší navazovat vztahy a budování důvěry a dosahování fundraisingových cílů trvá prostě déle.
Ztratila nějaká nezisková organizace své dárce, protože s nimi měla příliš hluboký vztah, byla až moc osobní nebo vybudovala vztah, založený na velké porci důvěry? Nemyslím si. Nenechávejte svou osobnost mezi dveřmi, když přijdete do práce. Naopak, berte s sebou to nejlepší, co v sobě máte. V tu chvíli se začnou dít neobyčejné věci!
Hodně se toho můžete naučit třeba od Hawskmoor, rapidně rostoucí londýnské značky restaurací. Ti úspěch připisují strategii, kterou podporují své lidi - přímo je vyzývají, aby ukázali svou pravou osobnost. Díky tomu jsou jejich zaměstnanci v práci šťastnější a souběžně s tím vzniká příjemně přátelské prostředí pro zákazníky. Hawksmoor dělá všechno proto, aby zaměstnával lidi přímo pro širokou škálu typů jejich osobnosti a zkušeností. Všichni prací splňují výjimečný standard a dávají do toho kus sebe. Poslechněte si víc v rozhovoru s Willem Beckettem z Hawskmoor.
Tučňák, medvěd nebo želva?
“Problémy nevyřešíme se stejně nastaveným myšlením, kterým jsme si je vytvořili.” To (alespoň údajně) tvrdil Einstein a měl pravdu. Každý z nás je jiný a v kontextu inovací je právě diverzita cení. Potřebujeme různé zkušenosti a různá nastavení mysli, což je další důvod, proč dynamika a diverzita v týmu pomáhá úspěšným inovacím na svět.
Vyzkoušejte si tenhle test a zjistěte, jaký inovační tvor jste. Je to rychlý způsob, jak identifikovat přístup k inovacím, který vám (a vašim kolegům) nejvíc sedne, a navíc vám test pomůže nenásilně zavést řeč na téma důležitosti odlišností - každý si v tom spolehlivě něco najde. Koneckonců je těžké udělat z toho intelektuální oříšek, když třeba zjistíte, že jste tučňák a přitom hledáte želvu!
Pokud nabíráte lidi do týmu, berte v potaz jejich odlišnost, ale i to, čím jsou si podobní. Individuální duch, schopnosti a zkušenosti zkombinované s nabídkou psychologického bezpečí pro tým, který si libuje v rozdílech, to je přímo poklad.
Inovace v srdci fundraisingu
Podstata inovací a podstata fundraisingu jsou vzájemně propojené. A v jádru obou je řešení problémů. Jako fundraiser jste hybnou silou dobra, člen kmene takových lidských bytostí, které sdílí stejné a hodnoty - kopou za nápravu toho, co se světem není v pořádku.
Žádná nezisková organizace na světě nevznikla proto, že všechno bylo tak, jak má být. Fundraising děláte kvůli tomu, abyste vyřešili problémy, ať už se to týká získání více peněz na výzkum léčby rakoviny, zaijštění bezpečí a péče pro lidi, kteří jsou zranitelní, nebo pomoci nevinným lidem, jejichž životy ničí živelné katastrofy nebo lidská síla sama.
Prostřednictvím své práce a příběhů, které šíříte, posouváte další lidi k akci. Inspirujete je a umožňujete jim projevit sounáležitost a sáhnout si na základní lidskou potřebu - pomáhat ostatním.
Přinášíte změnu, jste inovátoři. Peníze, které seženete fundraisingem, mají sílu proměňovat životy. A právě dnes svět potřebuje fundraisery, kteří spolupracují, aby mohli inovovat a řešit problémy rychleji než kdy předtím.
O inovacích si s Lucy povídala Karolína Kratochvílová.
