Režim se hroutil už před listopadem 1989
Přestože k zásadnímu zlomu došlo v listopadu 1989, že ne vše funguje tak, jak by mělo, si někteří uvědomovali mnohem dříve. I proto se rozhodli věnovat aktivitám, které následně přispěly k pádu komunistického režimu.
Byla mezi nimi Ruth Šormová, která skutečnou občanskou společnost a respekt k lidským právům poznala v roce 1982 ve Velké Británii, kam se dostala na pozvání svého bratra. Ten tehdy v Anglii žil a své sestře zařídil několikatýdenní dobrovolnickou práci v domově pro lidi s mentálním postižením. „Byl to pro mě naprostý objev. Poprvé jsem se setkala s komunitou dobrovolníků a poprvé jsem také zjistila, že může existovat nezávislý prostor, že se dají sociální služby dělat důstojně, otevřeně, v partnerství s klienty – a že se jim vůbec takto říká,“ vzpomíná sociální pracovnice, speciální pedagožka a donedávna ředitelka domácího hospice Cesta domů.
Kromě toho, že se po návratu nadchla pro práci v sociálních službách – nastoupila do Ústavu sociální péče k lidem s mentálním postižením a následně do Jedličkova ústavu – začala se angažovat také v nezávislých organizacích, které tehdejší režim potlačoval.
Ruth Šormová
Ruth Šormová je sociální pracovnice a speciální pedagožka, bývalá politička, za normalizace opoziční aktivistka, po sametové revoluci československá poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí. V roce 1993 založila středisko Diakonie Rolnička v Soběslavi zaměřené na sociální, vzdělávací, terapeutické, pracovní a rehabilitační služby pro postižené. Poté byla ředitelkou Portimo, o.p.s. v Novém Městě na Moravě. Od září 2018 do června 2024 byla ředitelkou domácího hospice Cesta domů.
V té době, jak sám říká, „strkal nos do věcí veřejných“ už i Šimon Pánek. Současný ředitel Člověka v tísni ale dodává, že abstraktně o občanské společnosti tehdy neuvažoval. Dění vnímal skrze konkrétní výzvy a situace, které chtěl zkusit spoluřešit. Na konci 80. let to byly aktivity v Hnutí Brontosaurus nebo organizace sbírky pro Arménii po ničivém zemětřesení. Pomoc zasažené zemi pro něj byla naprosto přirozená, vzpomíná. Díky několika okolnostem navíc nebyla tak náročná, jak by se z dnešního pohledu mohlo zdát a možná předznamenávala, že konec komunistického režimu je blízko.
„Sovětské vedení tehdy požádalo o pomoc, to se do té doby nikdy nestalo. Z Moskvy se i v době černobylské katastrofy ozývalo, že nikoho a nic nepotřebují. Navíc komunismus se už určitým způsobem rozvolňoval a o různých věcech se začínalo více diskutovat. Taky jsme před samotnou akcí jeli na sovětskou ambasádu zeptat se, jestli tu pomoc budou akceptovat, což udělali. A když jste měli v komunistickém Československu povolení sovětské ambasády, tak už jste se nemuseli ptát,“ vrací se do minulosti Pánek. Dnes úspěšnou sbírku z roku 1988 vnímá jako nejčistší vzedmutí občanské společnosti v původním slova smyslu – bez registrací, papírů, jen za přispění občanů, kteří něco dělají nezištně pro ostatní.
Organizování sbírky mu prý pomohlo i během roku 1989. „Tehdy jsem totiž pochopil, že když člověk něčemu opravdu věří, má určité sebevědomí, organizační schopnosti a hlavně to nedělá pro sebe, tak jde skoro všechno,“ dodává.
Šimon Pánek
Šimon Pánek stál v roce 1989 coby studentský aktivista v čele několika stávek proti režimu. Později se zúčastnil mnoha humanitárních misí, například v Náhorním Karabachu, Sarajevu během války v Bosně, Afghanistánu nebo Iráku. Po revoluci spoluzaložil Nadaci Lidových novin (později Nadace Člověk v tísni při České televizi), kterou dnes známe jako organizaci Člověk v tísni, jejíž je Pánek ředitelem. Člověk v tísni působí v desítkách zemí světa, kde poskytuje humanitární a rozvojovou pomoc. V rámci České republiky poskytuje i dluhové poradenství.
Několik vět a nulový efekt komunistické anti kampaně
Pokud hovoříme o roli občanských iniciativ přímo v revolučním roce, zcela zásadní úlohu sehrála trojice z nich. Charta 77, největší opoziční platforma z časů normalizace, kterou do roku 1989 podepsalo téměř 1 900 lidí. Mezi nimi i Ruth Šormová, která své jméno připojila rok před pádem komunismu.
„Můj život ovlivnilo to, že jsem se před revolucí angažovala v několika nezávislých aktivitách, podpis Charty byl další na řadě. Byla to vědomá volba přijmout riziko, protože mi o něco šlo. Jsem ráda, že jsem se rozhodla podepsat, i když to s sebou neslo určitou míru úskalí i strachu,“ vzpomíná dnes.
Na jaře 1989 Charta 77 vypracovala petici Několik vět. Požadovala mimo jiné propuštění politických vězňů, svobodnou činnost sdělovacích prostředků a nezávislých iniciativ nebo veřejné diskuse o všech otázkách dějin, politiky a významných investičních akcích.
„První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách.“ (Úvodní slova petice Několik vět)
I když byla proti petici režimem okamžitě zahájena kampaň, na rozdíl od kampaně proti samotné Chartě neměla žádný efekt. V listopadu nesla podpisy už bezmála 50 tisíc lidí včetně známých osobností.
Aktivizace studenstva
Ale nepředbíhejme. V létě roku 1989 vznikla Stuha – nezávislé studentské hnutí, které si dalo za cíl aktivizovat studenstvo vysokých škol. Jedním z jeho zakladatelů byl i Šimon Pánek. „Na demonstrace jsme chodili od léta 1988 a uvědomili jsme si, že je tam minimální účast vysokoškolských studentů. Že jsou to spíše lidé středního věku, z undergroundu, avantgardní kultury, punku a podobně. Vybavuji si, že první myšlenky na založení Stuhy se objevily kolem Palachova týdne v lednu 1989,“ vypráví s tím, že propojování mezi studenty vůbec nebylo jednoduché:
„Nebyl internet, nebyla nezávislá média, telefony se odposlouchávaly a vyvěsit ve škole plakát s výzvou „Přijďte na zakázanou demonstraci“, to taky nešlo. Bylo důležité šířit informace mezi lidmi. Někdy na podzim už existovala síť 40-50 lidí se zastoupením 15, možná 20 různých fakult vysokých škol.“
I když Stuha v průběhu roku 1989 zorganizovala několik menších akcí, žádná se do historie nezapsala jako ta, která proběhla 17. listopadu. Studenti si podle Pánka zcela úmyslně vybrali výročí zavření českých vysokých škol. „Říkali jsme si, že se to bude komunistům hůř zakazovat,“ dodává. Významným rozdílem oproti předchozím událostem bylo i to, že demonstrace byla komunisty povolená, o což se zasloužil Socialistický svaz mládeže (SSM). Oslovil totiž Stuhu s nabídkou, že když nechá na Albertově promluvit i zástupce SSM, ten oficiální svolení pro demonstraci zařídí. A tak se také stalo. I když jak Šimon Pánek říká, přímo ve Stuze proběhl spor mezi idealisty, kteří SSM nechtěli zapojovat, a pragmatisty, kteří krok považovali za nápomocný. Dohodu se SSM sice sám označuje jako „game changer“, díky němuž přitáhla povolená demonstrace více lidí než dosud, ke změně by podle něj nicméně došlo i tak.
„Kdyby převážili idealisté, demonstrace by pravděpodobně nebyla povolená, sešlo by se pár stovek nebo tisíc lidí a zřejmě by nedošlo k tomu katalyzačnímu momentu na Národní třídě. Ale komunismus by se stejně rozpadl tak jako tak. Rozpadal se všude, jenom my, kteří jsme byli uprostřed dění, jsme to neviděli,“ říká.
Občanské fórum jako líheň občanské společnosti
Třetím uskupením, které se výrazně zasloužilo o vývoj (po)listopadového dění, bylo Občanské fórum (OF). Vzniklo dva dny po událostech na Národní třídě jako široká platforma občanských aktivit odmítajících totalitní komunistický režim a usilujících o obnovu politického pluralismu, demokracie a právního státu. Zatímco Šimon Pánek byl za Občanské fórum členem zvláštního týmu, který vedl Václav Havel při jednání o vládě národního porozumění a odstoupení prezidenta Husáka, Ruth Šormová o aktivitách a dění v Praze informovala v Soběslavi, kde tehdy s manželem žila:
„Měli jsme, dnes už můžu říct, štěstí, že jsme 17. listopadu byli v Praze. Na Národní třídě jsme se dostali do té těžké kolize s policií, takže jsme měli osobní prožitek a mohli jsme o něm ostatním povědět. Do Soběslavi jsme se vrátili hned druhý den, přirozeně jsme byli v kontaktu s lidmi, kteří informace šířili. Také jsme měli přátele v oblasti disentu a poslouchali jsme cizí rozhlas, takže se všechno přirozeně začalo shromažďovat u nás. Navíc fara, kde jsme žili, byla kousek od nádraží, takže když začali přijíždět studenti z Prahy s informacemi a letáky, nechávali je u nás a my se je snažili distribuovat.“
V první fázi vnímala jako svou hlavní úlohu vydávání svědectví o tom, co se na Národní třídě opravdu stalo, postupně se přidaly další aktivity. „Nová rodící se občanská společnost prošla podle mě takovými dětskými nemocemi, které jsou přirozené. Kyvadlo se někdy vychýlí na druhou stranu, takže najednou se objevili lidé, kteří stoprocentně věděli, jak se věci mají dít, kdo u nich má být a kdo ne, na koho se něco z minulosti ví a tak dále. Říkala jsem si, možná kvůli životu na malém městě, že je mojí rolí tyhle jevy v rámci možností korigovat, nenechat jim volný průběh a pracovat co nejvěcněji. Postupně se to přetavilo na zájem jak o místní, tak širší politiku,“ doplňuje.
I když se prý Občanské fórum překvapivě brzy přetransformovalo z nástroje občanské společnosti a spontánního hnutí do politického uskupení, řada lidí původně z Občanského fóra své aktivity překlopila do neziskových aktivit. Někteří na to navíc našli prostor okamžitě po revoluci. „Pamatuji si, že přímo v Soběslavi byli lidé aktivní v Občanském fóru, jejich zájmem bylo životní prostředí a profilovali se čistě takto tematicky. A třeba z těchto aktivit pak vznikly první ekologické spolky. Bylo to logické, Občanské fórum byla vlastně taková líheň – lidé se tam našli, naučili se debatovat, pak bylo třeba dát tomu nějaká pravidla, a přirozeně pak uvnitř vznikaly tematické sekce,“ vypráví Ruth Šromová s tím, že kromě ekonomického rozvoje se v OF myslelo na už zmíněnou ekologii nebo sociální práci.
Ruth Šormová se po revoluci vydala na politickou dráhu. Za Občanské fórum se stala poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Ještě na začátku 90. let se ale vrátila k tomu, co ji uhranulo ve Velké Británii – činnosti v sociálních službách, kde bylo třeba po letech (ne)činností komunistické vlády udělat velký kus práce.
Šimon Pánek naopak od začátku věděl, že do politiky nechce. „Nabídky na politickou pozici jsem tehdy odmítl, zdálo se mi, že ve dvaceti a něco letech je člověk příliš mladý na to, aby se stal profesionálním politikem. A taky narovinu řečeno – chtěl jsem tu svobodu – cestovat a poznat svět,“ svěřuje se. Podobně jako Ruth Šormová se ale brzy i on začal výrazným písmem zapisovat do toho, jak se u nás začal vyvíjet neziskový sektor. Ten, který podle jeho slov komunisté rozprášili. O tom si ale budete moci ve Světě neziskovek přečíst v dalším díle naší historické série.
O tom, jaké podoby na sebe brala občanská společnost za komunismu si přečtěte v předchozím článku.
Zdroje: rozhovory s Ruth Šormovou a Šimonem Pánkem, My jsme to nevzdali, Jeden svět na školách, Totalita.cz
Foto: archiv Ruth Šormové a Šimona Pánka
Video: YouTube kanál Československý filmový týdeník
