Kryštof Vosátka
Učitel naživo
Kryštof Vosátka se po studiích na univerzitách v USA i Oxfordu vrátil do Čech a stal se učitelem. Záleží mu na tom, aby vzdělávání bavilo obě strany – proto s neziskovkou Učitel naživo pořádají smysluplný výcvik pro budoucí učitele.
Kryštofe, dokáže učitel měnit životy?
Kdybych nevěřil, že ano, tak bych to asi nedělal. Myslím, že dobrý učitel má něco společného s dobrým rodičem – jsou to odlišné role, ale jejich cíl je podobný: pomáhat dětem a mladým lidem na cestě k poznání, samostatnosti, ohleduplnosti a přebírání odpovědnosti za svět kolem sebe. Měl jsem to štěstí, že jsem pár skvělých učitelů během dětství a dospívání potkal, a vím, že můj život se díky nim ubíral a ubírá lepším směrem.
Máš za sebou studium v Oxfordu i USA. Ovlivňují takové zkušenosti tvou roli učitele v Čechách?
Prošel jsem několika různými systémy vzdělávání a můžu srovnávat, co mi v té profesi dává smysl. Ale pro mě jako člověka byla dost možná stejně důležitá paní učitelka Vidláková v první a druhé třídě jako celý Oxford. Jsem vděčný, že mám tu zkušenost – hlavně mi to dalo určitou samostatnost, jak v tom, že jsem se dost brzo musil naučit si vyprat a uvařit, tak v tom, že jsem se mohl setkat s opravdu skvělými profesory a spolužáky, z jejichž inspirace pořád čerpám.
Kolem Učitele naživo se vznáší výrazy jako chuť, sebevědomí, zápal. Tohle v českém školství chybí?
Je skvělé být v organizaci, která chce svou filozofii naplno žít, a tohle to popisuje dost dobře. Spíš bych ale řekl, že v českém školství chybí skutečná a dlouhodobá péče o lidi. A to je problém: jak mají učitelé vytvářet ve školách podnětné a motivující prostředí, když my jim to samé odmítáme dát? Víme, že jsou pro budoucnost země naprosto zásadní, ale platíme je hůř než skladníky v supermarketu. Od Masaryka jsme pořádně neinvestovali do jejich přípravy a podpory – možná proto, že se to zatím žádnému režimu nehodilo.
Potřebujeme vědět, co jako společnost od vzdělání chceme, a potom se dlouhodobě starat o to, aby k tomu lidé, kteří to dělají, měli podmínky. Z toho pak postupně budou růst chuť, zápal i sebevědomí.
Má smysl snažit se měnit něco, s čím nejsme spokojeni?
To je přece obrovská otázka! Jsou celá náboženství založená na tom, že je třeba pouze přijmout svět takový, jaký je, a smířit se s ním. Myslím, že na tom je dost pravdy – a zároveň mi připadá, že život lze naplnit smyslem, jen pokud přijmu odpovědnost za nějaký velký úkol. Pro mě je ten velký úkol to, že se chci stát dobrým učitelem. Zeptej se mě za deset let, jak se to daří.
V téhle zemi máme sto tisíc učitelů, z nichž většina pracuje velmi tvrdě, v nesmírně náročném prostředí bez jakékoli smysluplné podpory. A chceme po nich, aby děti připravili na svět, který se mění rychleji než kdy předtím a o jehož budoucnosti toho moc nevíme. Na vzdělání dáváme skoro nejmíň ze všech bohatých států světa a za třicet let od revoluce nemáme jasnou vizi toho, jaké školy chceme.
Tomáš Čakloš
Otevřeno
Když Tomáš Čakloš seděl na další z nezáživných přednášek pro budoucí učitele, pohár trpělivosti přetekl. A tak založil iniciativu Otevřeno. Dnes za ní stojí desítky studentů i pedagogů a společně usilují o jediné – o změnu.
Tomáši, vážně to celé začalo na přednášce?
Takhle dramatické to úplně nebylo, ta myšlenka se mi rodila v hlavě delší dobu a vlastně bych nerad, kdyby to vypadalo, že vycházela jen z nějakých negativních zkušeností. Pro mě i pro spolužáky, se kterými jsme Otevřeno založili, bylo důležité, že jsme měli zároveň dost pozitivních zkušeností, ať už na fakultě v jiných předmětech, nebo někde jinde. Měli jsme docela jasnou představu o tom, že vzdělávání pedagogů dneska může vypadat jinak a že by to pro rozvoj vzdělávání obecně bylo docela žádoucí. Tak jsme si řekli, pojďme dělat něco pro to, aby se tyhle zkušenosti šířily.
Jak velkou sílu má v proměně zajetých zvyklostí jedna neziskovka?
Vyhlídky jedné osamocené neziskovky asi nejsou nejlepší v žádném oboru, naštěstí to ale není náš případ. Ono to není tak, že by tady stála hrstka neohrožených studentů bojujících se zlým systémem. Zdaleka nejsme jediní, kdo se o lepší vzdělávání pedagogů v ČR snaží – o totéž usilují desítky akademiků na samotných pedagogických fakultách. Naším hlavním úkolem je snažit se je podporovat a pomáhat jejich myšlenky šířit, protože jestli tady někdo nese odpovědnost za bourání zažitých zvyklostí, jsou to v prvé řadě oni.
Rvete se za 21 idejí pro vzdělávání – jakého učitele byste rádi viděli za katedrou?
Možná právě takového, který nebude jen stát za katedrou a promlouvat k žákům zpoza ní. Jsem přesvědčený, že v učení bychom měli dát víc prostoru samotným dětem a dospívajícím, vždyť to jsou oni, kvůli komu někdo postavil budovu školy a zaplatil všechny učitele. Řadu věcí se člověk líp naučí, když si je sám vyzkouší a nebude o nich jen poslouchat. Platí to pro matematiku a úplně stejně to platí třeba pro osvojení si demokratických návyků. Byla by strašná škoda, kdyby žák celé ty roky jen seděl v lavici a dělal, co se mu přikáže… Hlavním úkolem učitele tak pro mě je, aby žáka aktivizoval a vedl ho k samostatnosti ve vlastním myšlení a rozhodování.
Jsou takoví učitelé-hrdinové už teď mezi námi?
Potkávám takových spoustu. Nejsou dokonalí a už vůbec nejsou všichni stejní. Volí různé metody, pojí je ale důvěra v děti a sebe sama. Aby se mohly věci více měnit, je třeba mít koho následovat – takže čím víc takových příkladů budeme potkávat, tím víc snad roste šance, že bude podobný přístup jednou úplně normální.
