Jedno prosté fundraisingové tajemství – vždy je to v lidech
Aktuálně je jedinou jistotou nejistota. Přestala jsem číst zprávy hned po probuzení, protože mě přepadá úzkost z toho, jaká nepříjemnost se kde mohla stát, zatímco jsem spala. Mimo globální problémy má každý z nás denně na talíři svoje vlastní – a prostě se s nimi musíme nějak vypořádat.
Termín inovace se často používá jako synonymum k řešení čehokoliv. A sestavení inovačního týmu se stává skoro automatickou (a často jen formální) položkou na seznamu úkolů k odškrtnutí. Některé dobročinné organizace už si dovedou sehnat finance na rozvoj fundraisingu, trénink zaměstnanců a nemají ani problém s podněty k inovaci. Nicméně přesto v sektoru nedosahujeme takového tempa a rozsahu změn, které by bylo žádoucí. Proto je schopnost sehnat finance naprosto klíčová. Jen s penězi může vaše organizace naplňovat svoje poslání a přispívat k řešení problému, který si vybrala.
Máte na vybranou: Buď zůstanete trčet s hlavou zabořenou do písku, předstírat, že se nic nemění a pokračovat v tom, co jste dělali vždycky. Nebo se k nejistotě postavíte jako k příležitosti. Příležitosti posunout se dál a inovovat, abyste vaše práce měla větší dopad.
Co je to inovace?
Zdá se, že význam termínu „inovace“ se mění podle toho, s kým a v jakém kontextu ho použijete. Často je tohle slovo opředeno jakousi intelektuální aurou, která z něj dělá trochu snobskou záležitost rezervovanou pro ty „kreativce“. Abychom měli jasno – já osobně chápu a používám „inovace“ v tom nejširším pojetí:
inovace = co děláme jinak, abychom naplnili poslání
Může to znamenat třeba rozvoj klíčových oblastí vašeho fundraisingu (fundraising product development), tedy zavedení dílčích změn, které mohou končit s velkým dopadem nebo zcela radikální inovací; nebo proměnu struktury vašich finančních zdrojů a způsobu, jakým naplňujte poslání.
Dá se říci, že v podstatě každá změna, která přináší organizaci něco nového, je inovace. Ve skutečnosti inovace ale nemusí mít nic společného se zaváděním nových technologií nebo nastavováním nových procesů a dokonce nutně neznamená ani přelomové nápady. Jde o řešení skutečných problémů, což je důvod, kvůli kterému dobročinné organizace primárně vznikají. Inovace jsou totiž lidé, kteří přemýšlejí jinak a spolupracují. Takoví lidé, kteří:
- jsou soustředění a zapálení do problémů, kterými se zabývají;
- jsou schopní přemýšlet v širších souvislostech a konstantně jen nehasí každodenní požáry. Jsou odolní a přizpůsobiví a nepočítají s tím, že jejich nápad každý automaticky přijme, ale jsou připraveni testovat a učit se, aby rozvíjeli své myšlení;
- chápou, že inovace není jen ojedinělý nárazový záblesk, ale že je potřeba spojovat se s ostatními a nebát se říct si o pomoc;
- rozumí cílové skupině, které se snaží pomoci, a jsou s ní na jedné lodi, protože přesně tam inovace začíná – v řešení skutečných problémů skutečných lidí.
V následujícím videu, které bylo natočeno za účelem náboru nových členů pro organizaci charity:water, Scot Harrison názorně vysvětluje problém, který se organizace snaží vyřešit. Je to skvělá ukázka odlišného přístupu k získávání pravidelných dárců:
Co inovacím stojí v cestě?
Posledních 10 let pracuji s jednotlivci, týmy i celými organizacemi a pomáhám jim inovovat – přepnout mentální nastavení a změnit přístup, aby se změny mohly začít dít. Znovu a znovu narážím na stejné bariéry, které brání zavádění inovací. Zaváděním nemyslím obsah práce lídrů-inovátorů na seniorních pozicích, ale svobodnou volbu každého v organizaci stát se lídrem čerstvého způsobu přemýšlení, někým, kdo sune snahy o změnu kupředu, nehledě na kontext.
U žádné inovace nedostanete záruku, že se ji podaří úspěšně dotáhnut do cíle. Ve skutečnosti bývá všechno proti vám, když se snažíte zavést něco úplně nového. Každopádně jste sami proti sobě, pokud si myslíte, že je bezpečnější dělat věci, tak jak jste je dělali vždycky. Jednou z bariér inovací je riziko. Všechno nové se přirozeně jeví jako víc riskantní než něco, co dobře známe – a to i v případě, že výsledky našeho aktuálního počínání ukazují přesný opak. Dobročinné organizace také mívají k riziku averzi. Ve Velké Británii například v posledních letech k averzi k čemukoliv novému přispěl strach z kritiky ze strany novinářů. Strach z toho, že by někdo mhl přijít s tím, že „utrácíme“ peníze dárců za inovace, které třeba nefungují.
Pokud ale máte dobře nastavený proces zavádění inovace, riziko můžete snížit na minimum. Takový proces zahrnuje tzv. „test and learn“ přístup – tedy otestování něčeho nového v malém měřítku a poučení se z dopadů, které změna přinese. Pokud se něco pokazí v malém, rychle to celé můžete ukončit. A pokud to funguje, pokračujte v testování. Na vlastní kůži to vyzkoušeli v britské organizaci Mind, zabývající se duševním zdravím, při fundraisingové kampani „Crafternoon“. V první fázi vyvinuli základní verzi produktu, posbírali zpětnou vazbu, produkt vyvinuli a pokračovali v testování a učení se. Tohle všechno pro ně znamenalo změnu v přístupu, a nebylo to proto pohodlné. Nicméně díky tomu se podařilo vyhnout riziku – proces testování je celkově stál minimum prostředků a vedl ke skvělým výsledkům.
Přečtěte si o „Crafternoon“ víc.

Opusťte komfortní zónu!
Když se snažím pomoci lidem, aby s inovacemi uspěli, snažím se je dostat z jejich komfortní zóny. Rozšířit jim obzory, vyzvat je, aby zkusili něco nového a nebáli se šlápnout trochu do neznáma! Věřím, že různorodé zkušenosti, zvědavost a chuť přijmout riziko jsou aspekty, kterými se úspěšný inovátor formuje.
Mí klienti, kteří jsou vážně zapálení do toho pracovat na své kreativitě a chtějí posilovat inovační „svaly“, jsou lidé, kteří se přirozeně pouštějí mimo komfortní zónu - spouštějí se zavěšení na lanovkách, učí se prezentovat a vůbec obstát před obrovským publikem a chodí na večerní kurzy týkající se nevšedních témat – třeba pitvání myší!
Inspirována svými klienty přijímám výzvy i sama, abych se dostala z komfortní zóny. Vždycky mě děsila improvizace. Tak jsem se přihlásila na šestitýdenní kurz. Znáte tu scénu z ‘Whose line is it anyway?’, kde lidé na podiu improvizují na základě toho, co po nich hází diváci z hlediště? (Snad jim pak na podiu přistanou návrhy na scénky a charaktery spíš než věci.)
Byl to strašný zážitek. Ale když jsem se naučila zvládat svůj vlastní strach, byla to taky pořádná porce zábavy. A mimo to jsem se naučila hodně o dynamice týmu a o tom, jak se dá v rámci týmu skvěle spolupracovat.
Co jsou 3 pravidla úspěšného týmu? Jak ze své osobnosti vyždímat to nejlepší? A jakým způsobem se i vy stanete inovátory? Už brzy v druhé části článku.
O inovacích si s Lucy povídala Karolína Kratochvílová.



