Máme tu Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek připomínající Ježíšovo ukřižování, vzkříšení a nanebevzetí. Vigiliemi (pozn. red.: noc z Bílé soboty na neděli Zmrtvýchvstání Páně; také bohoslužba spjatá se svěcením velikonočního ohně mimo kostel) na Bílou sobotu pak vrcholí čtyřicetidenní postní doba, která začíná Popeleční středou, uzavírající bujaré masopustní veselí a rej. Půst má být dobou usebrání a očisty, které nám pomohou připravit se na nedělní slavnost hodu božího velikonočního. Délka postní doby odkazuje na Ježíšův pobyt na poušti, kde se postil, než začal veřejně působit.
Snad se shodneme na tom, že pro aktuální podobu dobročinného dárcovství v našem kulturním okruhu je právě tradice křesťanská a křesťanstvím zprostředkovaná tradice židovská naprosto zásadní. A to jak z hlediska motivace, tak z hlediska institucionálních forem filantropie, jež se prostřednictvím křesťanství nebo v návaznosti na něj postupně vytvářely. Pojďme se proto pečlivěji podívat na to, jaké inspirace tyto tradice současné filantropii nabízejí a zda se postní doba v dárcovství nějak významněji odráží.
Darovat spravedlivě
Základním východiskem židovské tradice darování na dobročinné účely není milosrdná láska k bližnímu, na které staví tradice křesťanská, ale spravedlnost. Ostatně samotný pojem „cedaka“ je odvozen od slova „tzedek“, jež v hebrejštině znamená spravedlnost.
Tradice spojené s cedakou vysvětluje newyorský rabín Nilton Bonder v knize Kabala peněz následovně: Cedaka je v židovské tradici klíčová. Tam, kde křesťanství akcentuje lásku, jako to nejdůležitější pro dosažení vykoupení, judaismus zdůrazňuje spravedlnost. Milujeme-li bližního svého, pak právě tím, že mu dopřáváme to, co je spravedlivé. Podle judaismu, kdyby lidé skutečně rozuměli tomu, že všechny interakce jsou přiměřeně zdaněny podle míry vzájemné závislosti, vykoupení by se stalo skutečností. Tato spoluodpovědnost, kterou všichni sdílíme, vyžaduje, abychom náš každodenní život naplňovali „laděním spravedlnosti“, cedakou (Bonder 1996: 64).
Cedaka je způsob, jak průběžně vyrovnávat nedostatek a chudobu ostatních, přiměřeně našim vlastním možnostem a také našemu uvážení. A to je na cedace právě to složité. Nikde totiž není psáno, kolik je spravedlivé darovat, kdy už se dárce s ostatními podělil dost.
Proto je cedaku obtížné správně v praxi naplňovat. Vyžaduje to neustálou reflexi a sebereflexi, hledání nejlepších způsobů a pečlivé přemýšlení o každé situaci.
Cedaka není jen koncept, ale také žitá praxe a technika. Je to umění a není možné ji praktikovat doslova. Cedaka neznamená mechanicky odepisovat na konci fiskálního roku procento ze zisku na dobročinné dary. Cedaka se neobejde bez zájmu, kreativity a moudrosti. Dynamika cedaky je spojena s vděčností… (Bonder 1996: 65).
Kolik vděčnosti ale člověk dluží světu a ostatním? Už z otázky samotné vyplývá, že nejde o věc jednorázovou, o jakýsi akt milosrdenství, který nás má smířit se světem a s Bohem, že není možné mít cedaku odbytou a jednou pro vždy vyřízenou.
Pomáhat účinně a účelně
Křesťanská tradice přichází se zásadním posunem v motivaci. Klíčem k darování je láska k Bohu a milosrdná láska. „…a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“ (Mk 12,33).
Hlavním východiskem v dobročinném darování není důraz na hledání a naplňování spravedlnosti, jako je tomu u židovské cedaky, ani na ctnost a ctnostný život dárce, ze kterého vycházejí motivy antické. Filantropie je především projevem milosrdné lásky k bližnímu. A jejím cílem je účinná pomoc tomu, kdo ji právě potřebuje. Těžiště zájmu jako by se v křesťanské tradici posouvalo od dárce k příjemci.
Jinak je bible na zmínky o darování spíše skoupá. Většina odkazů na dary se netýká ani almužny, obdarování chudých, ani darování na dobročinné účely, tedy darování mezi lidmi. Skutečným dárcem zůstává Bůh. Když už bible hovoří o člověku, který daruje, je darování – podobně jako u ctnostného člověka v Aristotelově pojetí – spojováno s radostí: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí, ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ (2 Kor 9,7).
Darovat bez pochvaly
Zdůrazňovaným aspektem křesťanského pojetí dobročinného darování je jeho nezištnost. Výstižně jej shrnuje známý citát z Matoušova evangelia:
„Dávejte si pozor, abyste nedělali své milosrdné skutky před lidmi proto, aby vás viděli. Jinak totiž nemáte odplatu u svého Otce, který je v nebesích. Proto když prokazuješ milosrdenství chudým, nevytrubuj před sebou, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby se nechali chválit od lidí. Amen, říkám vám, že už mají svou odplatu. Ale když ty prokazuješ milosrdenství, ať tvá levice neví, co dělá pravice, aby tvé milosrdenství bylo vskrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti odplatí zjevně.“ (Mt 6,1-4). Tento motiv se objevuje již v tradici židovské, křesťanství však na něj klade nový důraz.
Nejde o „darování“, u kterého si člověk najde výmluvu, aby ho mohl konat veřejně s cílem získat náklonnost, úctu nebo nadřazené postavení, ale o bolestivé darování, které nemá žádného svědka, kromě nás samotných. Při takovém darování si vážíme sami sebe natolik, že dokážeme jednat podle svých nejhlubších pohnutek a stávat se skutečně sami sebou.
Velice podobné je to s pojetím půstu, kterému je v tomto směru rozuměno jako daru Bohu: „Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj, abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí.“ (Matouš 6, 16-18)
Nezištnost v křesťanském darování má dvě důležité polohy:
1. Touha pomoci, nebo po moci?
V první řadě je dobré ji vnímat jako výraz ohleduplnosti vůči obdarovanému a jeho důstojnosti. Přestože je dnes dobročinné darování právně považováno za smlouvu, tedy za svobodný, dvoustranný právní akt, kdy na jedné straně dárce dává a na druhé straně příjemce dar přijímá, je dobré mít na paměti, že postavení dárce a příjemce často nebývá zcela rovnocenné.
Hladový člověk teoreticky může dar nebo pomoc odmítnout, ale v praxi to málokdy udělá. A tak může být vztah mezi dárcem a obdarovaným i vyznění – jakkoliv dobře míněné pomoci – velmi citlivou záležitostí. Někdy se dokonce s jistou nadsázkou říká, že „touha pomoci je touha po moci“.
Bible nám tedy v tomto ohledu připomíná, že ponížení, které dárce může obdarovanému způsobit, může být o to hlubší, děje-li se pomoc před ostatními nebo je dávána druhým na odiv. Dárce je přitom tím, kdo by měl myslet na to, aby se tomuto riziku co nejlépe vyhnul. Každé darování je automaticky spojeno s jistou nadřazeností toho, kdo daruje. U Boha je to v pořádku, u člověka nikoliv, a měl by učinit vše pro to, aby takovou nadřazenost co nejvíce potlačil.
2. Nerozkrájet se
Za druhé důraz na nezištnost v křesťanské tradici dobročinného darování člověku připomíná, aby své dárcovství nepřeceňoval. Není tu od toho, aby spasil svět. Člověk je tu od toho, aby konal, co má konat, a nekonal, co konat nemá – a snad tím došel svého spasení. To je odkaz, který by i dnešní dárce při přemýšlení o cílech dobročinného darování a pomoci druhým mohl mít na paměti, aby se dokázal vyhnout pýše a sebestřednosti.
Efekt půstu na filantropii
Vraťme se však k půstu. Biblické pojetí půstu se zdá být poněkud jiné, než si podle všeho značná část lidí představuje. Nejedná se totiž o výzvu k hladovění.Bůh nám především vzkazuje, abychom si dali půst od svévole a ničemností a konali skutky milosrdenství a pomoci. „Neboť já mám zalíbení v milosrdenství, a ne v obětech, poznání Boha jsem si oblíbil víc než zápalné oběti.“ (Ozeáš 6, 6, podobně ale promlouvá také Ježíš – srov. Matouš 9, 13; Matouš 12, 7).
Současné pojetí půstu jako „jarního detoxu“ je zkrátka křesťanské tradici spíše vzdálené. Jsme však přímo vybízeni k tomu, abychom v postní době konali skutky milosrdenství, mezi které jistě můžeme počítat i pomoc slabším a darování na dobročinné účely. Projevuje se tedy doba postní v reálných příjmech z filantropických darů? Nezdá se.
Narozdíl od předvánoční doby (cca od listopadu do konce Vánoc), ve které proběhne podle údajů z Darujme.cz běžně přes 30 % všech darů za celý rok, doba Velikonoční zásadnější nárůst darování nepřináší – alespoň pokud můžeme soudit z darů evidovaných na Darujme.cz.
Následující graf shrnuje celkový objem darů v milionech korun, realizovaných přes Darujme.cz v uplynulých 3 letech. Pro účely tohoto článku jsme rozlišili objemy darů za 40 dnů před postní dobou, dále v průběhu postní doby a ještě v období 40 dnů po Velikonocích.
Výrazný nárůst příjmů v roce 2020 jde ovšem zřejmě spíše na vrub nástupu první vlny COVID v Česku, neboť v jiných letech postní doba žádný výrazný nárůst příjmů nepřináší – v roce 2019 se sice v půstu vybralo o 3 miliony více než za 40 dnů před půstem, ale nárůst dále pokračuje v průběhu následujících 40 dnů po Velikonocích a v roce 2021 dokonce objem darů přes darujme ve sledovaných obdobích klesá.
Těžko posuzovat, čím to a – jak to tak bývá – důvodů bude jistě vícero. Nicméně si neodpustím nabídnout své spekulativní vysvětlení a tím je jakési všeobecné naladění. Zdá se, že narozdíl od doby vánoční, která je obecně spojována se štědrostí a láskou k bližnímu, váže se doba velikonoční přeci jen spíše s jistým odříkáním, možná s introspekcí a reflexí, které podle všeho příliš neprospívají ochotě darovat a podporovat dobročinnost.
DATA: Detailní analýza online darování během koronavirové krize
15.6.2021 Jan Gregor
