O vůni devadesátek, kdy se všechno mohlo. Nenápadná kniha o budování občanského sektoru v České republice mimoděk poodhaluje příčiny právě probíhajícího generačního střetu.

Na konci minulého roku byla česká knihkupectví zavalena řadou knih: kromě těch reflektujících kulaté výročí 17. listopadu jsme mohli narazit třeba i na ve vězení sepsané životní zúčtování majitele legendárního Discolandu Ivana Jonáka. Prozkoumat nedávná, ale přesto již dostatečně tajuplná devadesátá léta si vzala za cíl i na první pohled nevýrazná kniha Příběhy budování občanského sektoru v České republice po roce 1989, jejímiž autorkami jsou Tereza Pospíšilová a Magdalena Šťovíčková Jantulová. Publikace, jež vznikla na Katedře studií občanské společnosti a vydala ji Univerzita Karlova, přináší rozhovory s lidmi, kteří se ihned po změně režimu aktivně pustili do budování něčeho, co dosud v naší zemi silně postrádali – občanského sektoru.

V první části knihy vymezují autorky termín občanského sektoru a uvozují kontext, ve kterém se jeho budování v Česku odehrávalo. Dokládají, jak zásadní bylo v roce 1989 zrušení článku 4, který de facto znemožňoval svobodné sdružování, zároveň však připomínají, že i v rámci Národní fronty fungovala řada organizací, na něž bylo později třeba navázat. 

Autorky citují odborné práce, dle kterých v devadesátých letech nastala určitá tichá válka mezi starými organizacemi občanské společnosti (sportovní kluby, sbory dobrovolných hasičů, myslivecká, zahrádkářská a další sdružení) a těmi novými, které vnesly do české společenské krajiny zcela neokoukaná, či minimálně dosud ne tolik akcentovaná témata, jako jsou lidská práva, ekologie, sociální péče či bezdomovectví. 

A právě protagonisté a protagonistky těchto nových organizací, které si v devadesátých letech teprve musely vydobýt své místo na slunci, jsou předmětem druhé části knihy.

Méně profi, ale víc společně a nadšeně. Vše ve Fokusu dělali zaměstnanci s klienty dohromady, včetně tvorby velkoplošného transparentu. Foto: Archiv Fokusu Praha

Pozor na Sorose

Většina jmen z předkládaného výběru osmnácti českých matek a otců občanského sektoru bude pro běžného občana patrně neznámá. V pestrém výběru těch, kteří dosud stáli spíše mimo světla reflektorů, najdeme třeba neúnavnou bojovnici za paliativní péči Marii Svatošovou, ředitele diecézní Charity Brno (a bývalého ředitele Charity ČR) Oldřicha Haičmana, spoluzakladatelku Gender Studies Janu Hradilkovou, strůjce zákona o registrovaném partnerství Jiřího Hromadu, vytrvalého ekologa Jindřicha Petrlíka, ale i pro síťování napříč neziskovým sektorem důležité postavy, jakými jsou ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků či (dnes již bývalá) ředitelka NROS (Nadace rozvoje občanské společnosti) Hana Šilhánová. 

Zpovídaní v jednotlivých rozhovorech vzpomínají na hektickou poslední dekádu minulého století – většině bylo tehdy kolem třiceti či čtyřiceti let a již tehdy si plně uvědomovali svoji dějinnou úlohu: udělat vše pro to, aby český třetí sektor (vedle toho státního a tržního) co nejdříve dospěl.

Otázky autorek mají formu otevřeného dotazníku, paměť budovatelů a budovatelek se tak často rozletí do nečekaných šířek. Někdy v odpovědích najdeme poměrně rigidní popis tehdejších legislativních obtíží, jindy má popis téhož podobu spíše silvestrovské historky. Přes drobné názorové odchylky se takřka ve všech rozhovorech setkáváme s idylickým líčením časů devadesátkové pohodičky, kdy vše bylo možné, a nic nebyl problém.

Sbírka pro oběti války v bývalé Jugoslávii na náměstí Svobody v Brně. Tehdy to šlo bez byrokarcie, shodují se představitelé první porevoluční generace dobročinných organizací. Foto: Archiv Charity Brno

Až s nostalgickou slzou v oku tak například Oldřich Haičman popisuje okolnosti humanitární sbírky v říjnu 1992 na náměstí Svobody v Brně, kdy se neřešily žádné zábory prostranství, prostě přijel kamion, na celém náměstí se rozložily igelity a lidé tam nosili oblečení, které dobrovolníci třídili a skládali po různých druzích. Všichni si pochvalují tehdejší absenci byrokracie, a i když Pavel Novák (zakladatel Fokusu, organizace poskytující sociální služby lidem s duševním onemocněním) popisuje, jak vypadal tehdejší dialog s úřady, vyznívá to spíše jako zábavná historka z natáčení:

Tak vy jste nadace? - Ne, my jsme občanské sdružení. - Občanské sdružení – podle čeho, co to je? - To je zákon číslo 89 z roku 1990. - A kde jste zapsaní nebo kdo vás zastupuje? - Pro ty staré úředníky bylo naprosto nepochopitelné, že něco takového může vůbec existovat.

Nepřekvapí mnohými zmiňovaná zahraniční spolupráce, která měla podobu přímé finanční podpory, návštěv odborníků ze spřátelených zahraničních organizací, ale i výjezdů našinců za hranice (takzvané Toulavé autobusy). První ředitel Československé nadace Charty 77, Petr Pajas, vzpomíná na nejobávanějšího z obávaných zahraničních podporovatelů rodícího se českého občanského sektoru – George Sorose, se kterým objížděl evropská města, s cílem vytipovat vhodné prostory pro budoucí Středoevropskou univerzitu. Ta nakonec vznikla v Praze, ale neměla dlouhého trvání, zejména díky udatnému bojovníkovi proti všemu občanskému, Václavu Klausovi. Toho Pajas portrétuje takto: Když to Čalfova vláda tenkrát podpořila, tak za mnou vyběhl ministr financí Václav Klaus a šeptal mi do ucha tím svým způsobem: „Dejte si na toho Sorose pozor. Uvědomte si, že on ovládá prostředky, které převyšují český národní rozpočet…“ 

Václav Klaus ostatně prostupuje celou knihou a řada zpovídaných přiznává, že havlovsko-klausovský spor o občanský sektor, jehož trpké plody sklízíme dodnes, tehdy jednoduše podcenili a jeho důsledky nedohlédli. Naopak jako doslova o požehnání z nebes a určitém přelomu se v knize mluví o povodních v roce 1997. Opakovaně zaznívá, že až díky této rozsáhlé katastrofě si česká společnost uvědomila hodnotu neziskových organizací, které tehdy – na rozdíl od státu – byly schopné rychle a pružně reagovat. Zakladatel Centra pro výzkum neziskového sektoru, Miroslav Pospíšil, to komentuje: Lidé si uvědomiliže stát je velice hrubý nástroj, který mnoho věcí, zvláště na místní a individuální úrovni, vůbec nepostřehne a nedokáže efektivně, a už vůbec ne laskavě, řešit.

První humanitární pomoc do Rumunska na pomoc českým lidem v dnes velmi populárním Banátu. Foto: Archiv Charity ČR

To nejzajímavější ale nalezneme v odpovědích na poslední otázky v rozhovorech, které se týkají reflexe dnešního stavu občanského sektoru a výhledu do budoucna

Zakladatelé a zakladatelky českého občanského sektoru totiž, jak se ukazuje, nemají obavy z české společnosti, která neziskovkám čím dál tím více nedůvěřuje (jak ukazuje nedávný výzkum Centra pro výzkum neziskového sektoru), z postupného úbytku evropských finančních injekcí, ani z nedostatečně vyjadřované podpory ve vysoké politice. Mají obavy z nastupující generace, která do jejich pracně vybudovaného díla pomalu ale jistě vstupuje a dříve či později ho zcela převezme.

Už ne tak jiskřivá realita

Mladí lidé nechtějí přebírat zodpovědnost, ale jen se dobře za velkou mzdu zaměstnat. Trochu se obávám, jak a zda se podaří udržet nadšení lidí pracujících pro BKB na stejné úrovni, věští trpkou budoucnost zakladatelka Bílého kruhu bezpečí, který se věnuje pomoci obětem domácího násilí, Petra Vitoušová. Na začátku v porevolučním období to byli nadšenci s entuziasmem a nekoukali, co za to, nebo co z toho. Dnes mám pocit, že do institucí přišli lidé ambiciózní, kterým jde o moc, o peníze, zastřešovat. I do hospicového hnutí… dodává smutně Marie Svatošová.

Zoufá si i spoluzakladatel ekologického hnutí Děti země Jindřich Petrlík a Milena Černá, předsedkyně Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, pak rovnou otevřeně žehrá nad odchodem velkých hlav neziskového sektoru, které mizí do důchodu či umírají a za kterými nastupuje už ne tak jiskřivá realita neziskových organizací. Dnešním mladým přeje, aby zažili aspoň odlesk toho ideálu, kterým jsme tehdy tak intenzivně žili a pokračuje vzpomínáním na dobu, kdy práce byla taková zábava, až se z toho o víkendech přestalo jezdit na chalupy.

Hned z kraje devadesátých let ve Fokusu začali pořádat velkolepou akci Týden pro duševní zdraví. V průvodu masek se v roli generála ukázal i ředitel. Oproti devadesátkám akce prý ztratila lesk. Foto: Archiv Fokusu Praha

I Jiří Tošner, zakladatel Národního dobrovolnického centra, si pochvaluje, jak to tehdy bylo dobrodružné, a stručně vysvětluje, čím to bylo: neexistovaly popisy práce ani pracovní doba. K dobru přidává historku o kolegovi, který toto nadšenecké tempo neutáhl a skončil na psychiatrii.

Sečteno a podtrženo, pracovní nasazení dnešní generace je z pohledu generace starší zkrátka nedostatečné. Nadšení, entuziasmus, srdíčko - všechno je fuč. Jak se to jen mohlo stát? Odpověď není nijak překvapivá, ostatně poskytuje ji sama kniha: občanský, či chceme-li neziskový, sektor se zkrátka tak dlouho profesionalizoval, až se z něho v očích nastupující generace stala úplně normální práce. Veškerý devadesátkový odér vyvanul. 

Smysluplná, ale pořád práce

Smutnění starých harcovníků nad nově příchozími je pochopitelné, ostatně citace z knihy se shodují s nejčastějšími sociologickými definicemi, které tuto nastupující generaci, o které je řeč (mileniálové, generace Y) popisují jako značně individualizovanou. Ti do ní spadající si prý více váží volného čas, který můžou investovat do své vlastní sebekapitalizace. Zajímavá je pro ně práce, které není moc. Slova jako smysluplná, naplňující, hodnotná, kterými se inzeráty neziskových organizací často hemží ve snaze odlákat pozornost od popisu toho, jak moc bude náplň práce široká či případně od nízké cifry u odstavce týkajícího se platu (pokud tam takový odstavec vůbec je a není tam jen magická formulka plat odpovídající platu v neziskovém sektoru) jsou pro ně jen přídavná jména, za kterými vždy vyskočí to podstatné, dosud nenápadně číhající slovo: PRÁCE!

Generace budovatelů však ve svém odsudku přehlíží zřejmý fakt, že výchozí pozice nové generace je úplně jiná a že pro přílišný entuziasmus a nadšení už tak úplně není důvod. Jet na opojné budovatelské vlně energie a emocí nejde, protože základy občanského sektoru už (díky generaci předešlé za to!) stojí. Pokračovat slepě v tom, co už někdo vybudoval a jet ve vytyčených kolejích, žádná extra zábava k popukání není a nikdy nebyla. Nelze se zlobit na mladé se zájmem o lidská práva či sociální oblast, že mnohem spíše zaplují do již fungující organizace, kde dostanou nějaký ten plat (a když dotace dovolí, tak třeba i ten mobil), než aby na koleni po nocích budovali organizace nové.

To pochopitelně neznamená, že je vše vyřešeno a chuť zakládat nové věci chybí. Ona vzývaná občanská dravost tu stále je, jen se logicky odehrává mimo zaběhlé struktury a jde si, řečeno sloganem cool kampaně piva Excelent, po vlastní ose. Nové organizace či hnutí vznikají, stejně jako ta v devadesátkách, jako reakce na nová témata. Jako příklad lze uvézt třeba organizaci Nevypusť duši, reflektující péči o duševní zdraví, či Konsent věnující se sexuálnímu násilí. Hlas občanského sektoru se masivně rozezněl díky Milionu chvilek pro demokracii či studentskému hnutí Fridays for Future.

Navzdory některým hlasům z generace těch, kteří stáli u zrodu neziskového sektoru v porevolučním čase, se občanský sektor silně ozývá i dnes - 30 let poté. Foto: Demonstrace 2019 pod taktovkou Milionu chvilek pro demokracii v Praze na Letné; Karolína Kratochvílová, Nadace Neziskovky.cz

Spíše než étos devadesátých let, v rámci kterého řada lidí stále chápe společensky prospěšné aktivity jako lehce serióznější formu dobrovolnictví, sdílí však nová generace prosté přesvědčení, že chtít za dobře odvedenou práci peníze je zkrátka legitimní a fér. Johanna Nejedlová, jedna ze zakladatelek Konsentupíše v souvislosti s tím o nájmu kanceláře, který se smysluplností nezaplatí, strůjci Milionu chvilek pak v sekci otázek a odpovědí na webu otevřeně obhajují nutnost osmi úvazků tím, že dosavadní velké množství dobrovolnické práce pro Milion chvilek bylo na úkor rodin a vlastního zdraví. 

Mám radost, že jim to nestačí

S nastíněným vývojem, kdy se práce v neziskovém sektoru postupně normalizuje, ducha devadesátek vyhání firemní kultura a nadšenectví si podává ruku s finanční rozvahou, nemusíme souhlasit - ale pokud ho chceme nějak ovlivnit, měli bychom ho přijmout jako holý fakt. 

Ofrňování nad novou generací volná pracovní místa v občanském sektoru nezaplní. Ignorovat jiné výchozí pozice nové generace bohužel znamená stát se mrmlajícím rodičem, který peskuje své děti za to, že hrají na počítači, místo toho aby sbíraly známky.

Jediná smířlivá slova, která zazní směrem k nové generaci, patří v knize Jiřímu Hromadovi, muži, který v roce 2006 dovedl ke schválení zákon o registrované partnerství: A jestli budou chtít manželství, ať si ho prosadí… V roce 2010 jsem vše definitivně předal nové generaci, protože si myslím, že tak to má být, že už má přijít nová generace a říkat, co cítí. S úžasem někdy slyším, jak rozhořčeně říkají: „Proč tam (v zákoně o registrovaném partnerství), prosím vás, není tohle… Co jste to tady udělali?“ A já se nezlobím! Já mám radost, že jim to nestačí a že přicházejí s něčím novým. Jsme zase v jiném stádiu občanské společnosti a občanská společnost nikdy nespí a nikdy nebude hotová.


TIP: "Byla jsem přesvědčená, že Češi s revolucí procitnou." Jak vzpomíná na "devadesátky" Terezie Hradilková, která s Pražskými matkami už tehdy stála v čele spořádaného boje za lepší klima pro své děti? 


Nezbývá než souhlasit. Nastupující generace má možné nové pracovní návyky (protože jí došlo, že život nabízí spoustu zajímavějších činností, než je práce), ale bezpochyby bude nositelem i nových kvalit. Možná už nebude tak jako Božena Jirků udržovat při životě mýtus o lidech z neziskovek, kterým je největší odměnou smysluplnost jejich práce (doslova tihle skvělí zaměstnanci neberou ani průměrné pražské mzdy, ale dělají krásnou práci a ta vás každý den nabíjí), ani nebude označovat použití peněz od dárců na financování nákladů, které přirozeně vznikají při realizaci projektů, za „loupež“. Nová generace asi bude celkově zodpovědnější a citlivější co se přístupu k fundraisingu týče: a nebude patrně třeba spolupracovat s tabákovou firmou Philip Moris, jejíž dar – jak v knize naznačuje Petra Vitoušová – výrazně přispěl ke vzniku zákona o domácím násilí.

Příběhy budování občanského sektoru v České republice po roce 1989 ukazují, jak velkou a obdivuhodnou cestu český občanský sektor dosud ušel. Stal se součástí našich každodenních životů a nedocenitelným aktérem, který v klíčových chvílích, kdy stát jen přešlapuje a drbe se zamyšleně na bradě, koná. Novou generaci, která chce do jeho stále poněkud neklidných a nejistých vod vstoupit, bychom namísto unavených povzdechů měli vítat s fanfárami: a s jejich podivnými požadavky ohledně pracovní doby a platu se prostě smířit. Protože další generace bude dost možná ještě horší!

image+.jpeg

Autor článku

Hynek Trojánek

Hynka zajímá vývoj neziskového sektoru v ČR, zejména pak aspekty jeho doplňování a prorůstání se sektorem ziskovým. Byl u zrodu a následně dlouho působil jako koordinátor PR spolku Ramus, který vytváří platformu pro setkávání lidí s postižením i bez něj. Kromě působení v neziskovém sektoru pracuje jako filmový scenárista. 

Zůstaňte v obraze

Držte krok se Světem neziskovek, ať vás nepředběhne. To nejzajímavější vám ve správnou chvíli pošleme e-mailem:

Partneři Světa neziskovek

Ani Svět neziskovek se neobejde bez cookies - abyste si tenhle web opravdu vychutnali.
A o ochraně dat chci zjistit víc.